Jsem rád,že jste otevřel diskusi

Čejka nic neotevřel a ani neotevře, toto je blog adminů.

aha, tak to jsem přehlídl, škoda, zdá se že to je vzdělanej a inteligentní člověk...

Zdání leckdy klame...

Viz níže.

Já už asi ledacos chápu ohledně přístupu adminů ke komunistům. Nikdy mne nenapadlo, že budete propagovat normalizačního superkonformního autora, bývalého kulturtrégra ÚV KSČ, člověka, který bytostně nenávidí pravdu o své minulosti a zaštiťuje se neexistující perestrojkou. Smutné. Příště asi něco vydáte Sýsovi nebo Černíkovi.

Nevzdělanost se holt nevyhýbá ani zdejším "strážcům čistoty".

Myslím, že se mýlíte. Pan Čejka určitě nebyl superkonformní autor. Např. jeho hra "Na kůži se neumírá", kterou hráli svého času v divadle E.F. Buriana, byla hodně odvážná. I jeho činnost ve Svazu spisovatelů je hodnocena kladně.

A kým je hodnocena kladně? Skálou? Rybákem? Sýsem?

Já teď tu knížku nemohu najit, ale žádný z těch Vašich oblíbenců to nenapsal. Bylo to celkem rozumné, střízlivé a objektivní hodnocení té, jistě nelehké, doby.

Pane Rothe, lžete jako obvykle! Ano, byl jsem kluturtrégrem na ÚV KSČ, ale jen od března do listopadu 1989 a za tu dobu jsem dopomohl k návratu zakázaných knih do knihoven a trezorových filmů do kin, hrám Josefa Topola do divadel v Chebu a v Praze na Vinohradech, pomáhal jsem autorům iniciativy MOST Horáčkovi a Kocábovi atd. atp. Mou činnost oceňovali mnozí předlistopadoví disidenti a mé první prozaické knížky v 80. letech ocenil dokonce i Václav Havel a nedávné prozměnu v anketě Lidových novin Kniha roku 2015 exdisidenti Eva Kantůrková, Milan Uhde a František Zumr. Oceňují je i čtenáři - jinak by je totiž nikdo nevydával. Ale vy jako neúspěšný autor a totálně neúspěšný účastník jakéhosi pokusu o puč, ke kterému došlo před lety v pražské židovské obci, jste plný závisti a žluči, které vás vedou k uplatňování Goebelsovy zásady "Stokrát opakované lež se stává pravdou!" v praxi. Tím se s vámi loiučím a na další vaše nenávistné invektivy už nebudu reagovat.

Milý Jaroslave... mezi vlastnosti opěvovaných, což Vy určitě rád, nezlobte se, vážně patří, nebo měla by patřit i nějaká ta odvaha přijmout reakci. Není to přikázané, je to svobodné, Vaše věc, já to dovedu i pochopit, že ne, ale na řeči řeči řeči, si pak musíte prostě zvyknout, když to u sebe ve Vašem vlastním prostoru neuděláte. No ale, jestli máte zapotřebí pak jet na kolotoči figur p.Čermák, p.Holotová, kdy se vyjadřujete pod blogy jiných, nikoliv u sebe...fakt to Vaši pozici neposílí. Tak to bohužel je, vysvětlivky proč ne - jsme již četli.. jinde!. Takže bohužel i k smíchu, když tu čtu tu Vaši větu o tom nereagování již nikdy:)) Prostě musíme se tu všichni připravit, že pod našimi články nikdy na pana Rotha nebudete reagovat. HezkéMně to osobně nevadí.:)

Milá Radko, pod blogem někoho jiného jsem se až do tohoto týdne nevyjádřil už pár měsíců. Tento týden jsem udělal, pravda, dvě výjimky. Cítil jsem potřebu pochválit článek Veroniky Valíkové a musel jsem se pokusit setřít jedovatou slinu Jakuba Rotha. Nepokusit se by byla zbabělost ne odvaha a navíc silně nehygienická. Ale jestli vás osobně nějak irituji, mám pro vás dobrou zprávu - chystám se v dohledné době s blogerstvím skončit úplně. Mějte se fajn!

Proboha blogujte si dál . Mně to je opravdu jedno. Ale proboha uznejte, že je ten systém sebeobhajoby jinde potom zvláštní. Nic jiného. Proč iritovat? Vůbec by mě nenapadlo. Hezký večer.

Milá a vážená Radko, to, že chci skončit s blogováním, nemá s vámi vůbec nic společného. Psát na blog jsem začal před více než třemi lety ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že jsem si to chtěl zkusit, a za druhé proto, že jsem po endoprotéze kyčle byl nejprve v rehabilitačním zařízení a pak měsíc v lázních a moje aktivity byly dosti omezené. Tenkrát jsem si myslel, že toho tak po půl roce nechám. Ale jak se říká - drápkem uvázne a chycen je celý ptáček No a po čase jsem toho chtěl opravdu nechat, ale to už jsem měl za sebou publikování epizod své "puzzle story" a slib adminů, že až knížka vyjde, udělají jí promoakci, jakou dělají všem blogerům, kteří vydají knížku blogů a požádají o to. Jenže hledání nakladatele trvalo skoro dva roky a knížka vyšla až teď. Takže i čas skončit nastal teprve nyní... A s tou kritikou systému "sebeobhajoby jinde" nemáte pravdu. Když vás někdo napadne ve venkovské hospodě, nemá moc velký smysl obhajovat se v pražské kavárně. Kde padne facka, tam se má vrátit. Anebo nastavit druhá tvář. Ale na to já moc nejsem. Hospodu jsem přestal otevírat už loni, teď tedy chci přestat navštěvovat kavárny. Ale víte, jak to bývá s předsevzetími. Takže uvidíme!

Vás hlavně ocenil nedávno pan Blahynka v knize, která není na trhu nikoliv z důvodu nadměrné poptávky, v blogu k této příležitosti jste se pak oadoroval sám. Vaše knihy plus většiny oné Básnické generace, která jednou byla, čtenáři moc neocenili. Trochu jsem v knihkupecké branži pracoval. Většinu nákladu musely brát knihovny, zbytek se marně doprodával v antikvariátech - po korunce, za korunu...Hledali se jiní autoři. Zcela jiní.

Pane Kalousi, za jiné autory mohu těžko mluvit. Za sebe uvedu jen pár příkladů: Výbor z mé poezie Encyklopedické heslo: láska, který vyšel roku 1989 v nakladatelství Československý spisovatel v nákladu 20 000 výtisků, byl ještě téhož roku rozebrán. Mé Hotelové povídky, které vyšly s vročením 1989 po umělém zdržování ze strany nového vedení nakladatelství Mladá fronta až na jaře 1990 v nákladu 47 000 výtisků, byly rozebrány během dvou měsíců. Moje románová prvotina Kulisáci vyšla nejprve v nákladu 10 000 výtisků, ale o rok později vyšla ve druhém vydání nákladem 30 000 výtisků. Přesto byla beznadějně vyprodaná a na burzách se prodávala za 100 Kčs, přestože předtím v knihkupectvích stála 18 Kč. A konečně moje divadelní hra Na kůži se neumírá byla v 80. letech nejreprízovanější českou komedií a držela se na repertoáru Divadla E. F. Buriana až do roku 1990, kdy ji smetly útoky "sametových revolucioářů". Ti se zasloužili i o to, že FSB Barrandov odstoupil od uzavřené smlouvy na natočení mých Kulisáků (scénář už byl napsaný a schválený), o nevydání mého románu Ryby táhnou proti proudu (ten vyšel později v Pražské vydavatelské společnosti, ale náklad byl "skoupený monopolním odběratelem", který odebrané knihy nikdy nezaplatil a na trh neuvedl) a o nevydání mého autorského básnického výboru "Předávací protokol" v Mladé frontě, kde byla jeho už ilustrovaná sazba pěkně po koniášovsku rozumetána... Důkazy toho všeho vám mohu kdykoli předložit. Stejně jako faktu, že další člen naší generace Pětatřicátníků, Jiří Žáček, byl a dodnes je nejčtenějším českým básníkem. Mimochodem, ještě před listopadem 1989 jsem musel obhajovat jeho Ptákoviny podle Aristodana, uváděné v ND, proti některým funkcionářům, kteří je chtěli zakázat. Úspěšně. Po listopadu je stáhlo nové vedení ND. Že prý by je diváci mohli chápat jako kritiku nového režimu...Tak se proboha neztrapňujte svými výmysly!

Ptákoviny podle Aristofana - omlouvám se za překlep. Aspoň můžu dodat že byly po desetiletích uvedeny znovu - ovšem v Brně. A také informaci, že můj zmíněný román Kulisáci po zdrcujícím lektorském posudku pracovníka oddělení kultury ÚV KSČ Josefa Semína málm nevyšel. Zachránil ho až zcela opačný posudek básníka Josefa Šimona (také člena generace Pětatřicátníků, jehož verše zhudebňovali normalizačním režimem neoblíbení rockeři), který nedávno zemřel.

A do třetice všeho dobrého i zlého! Ano, po roce 1989 konečně začaly masově vycházet knihy za normalizace zakázaných autorů. (Některým jsem pomáhal na svět už v průběhu roku 1989, jak dosvědčuje např. i Ivan Klíma ve svých pamětech vydaných pod názvem Mé šílené dvacáté století.) Ale když opadl knižní boom, který po listopadu 1989 nastal, avšak trval všeho všudy jen dva roky, spousty knih se opravdu prodávaly za korunu a po koruně. Sám jsem si jednou přinesl domů tašku plnou Václava Havla, Ivana Klímy, Pavla Kohouta a dalších najednou "převydávaných" autorů. A světe div se, ve výprodejích se tehdy "nevysvětlitelně" objevily i desítky výtisků mé knížky Ryby táhnou proti proudu. Víte, já se také chvíli "motal" v knihkupecké branži. Po listopadu jsem totiž z "nábřeží" sám odešel a další dva roky jsem nemohl najít práci - ani jako sadového dělníka či saniťáka na dětské onkologii mě nevzali, když narazili v mé občance na razítko mého posledního devítiměsíčního zaměstnavatele. A protože jsem si na žádný úřad práce pro podporu v nezaměstnanosti nešel, přiživoval jsem se v oněch letech i jako prodejce knížek na stánku v "tržnici" Sypu u stanice metra Roztyly. Vy totiž, pane Kalousi, víte o tehdejších dobách dvě věci. Jestlipak uhádnete které? Kdybyste se o nich chtěl dozvědět víc, mohl byste si přečíst mé předčasné paměti Aparát aneb Soumrak polobohů, nebo můj autobiografický román Most přes řeku zapomnění, ke kterému napsal doslov bývalý disident Milan Uhde. Ale to bude, hádám, pod vaši úroveň i rozlišovací schopnost

Pane Čejko, je rozsáhlý výčet Vašich disidentských, ba mučednických počinů z konce minulé doby. No, bylo potřeba se adaptovat. Ani záplava sebechvály nemůže něco změnit na mých "výmyslech". Sháněli se, hledali, ba opisovali jiní autoři. Pramálo vydávaní. Potom ovšem jiní, vyvolení byli zvýhodněni. Jména? Třeba pánové Blatný, Diviš, Kolář, Zahradníček, Skácel, Kainar, Hrabě (o vydání jeho druhé sbírky se enormně zasloužil pan J. Pelc a nejsem si vědom, že by to někdy zdůrazňoval, navíc když Vás zajímají burzovní ceny, zrovna zde - Stoptime 1 000,-, Blues... 1 200,-). Téměř nikdo z nich nebyl zařazen mezi České spisovatele 20. století (Čs. 1985) již zmíněného pana Blahynky. Neexistovali ?

Rovněž se nic nemění na tom, že antikvariáty byly bohatě zásobovány díly tzv. ústředníků (jako byli ruchovci, lumírovci) k doprodeji. Marnému. Ale i pro Vás mám něco příznivějšího z té doby. Vlastním Váš Návod, jak (ne)sbírat básně, rovněž od Vašich kolegů Sýse a Žáčka 1 + 1 aneb Nesoustavný rozhovor o poezii. (Prodejní ceny jsem již uváděl.)

Jistě - o tehdejší době toho asi dle Vás moc nevím. Pamatovat snad můžu, starší Vás. Ty "dvě věci" - skutečně noblesní vyjádření. I posouzení mé úrovně rozlišovacích schopností, ztrapňování se... Holt poet. Hodno Mistra.

Už proto je dobře, že zůstaneme každý jinde.Trvale.

Já někde mluvil o nějakých svých disidentských či mučednických aktivitách z konce minulé doby? To sotva. A vy jste někdy někde četl mou záplavu sebechvály? To už vůbec ne! Pokud ovšem nepovažujete za sebechválu fakta a čísla, která jsou v rozporu s vašimi tvrzeními. Fakta a čísla vy prostě nerad slyšíte. Ale máte-li opravdu můj Návod jak (ne)sbírat básně, tak si v něm zkuste osvěžit svou paměť (jste-li opravdu starší než já). Mezi svými oblíbenci a vzory tam uvádím např. Reynka, Wenzla či Wernishe, o kterých se tenkrát zrovna moc nemluvilo. A nemluvíte o nich dnes ani vy. Jestli ono tedy nepůjde o rozdílný literární vkus. I když třeba Blatný a Skácel byli a jsou i mými favority. Ale v čem máte pravdu rozhodně, je, že bude lepší, když zůstaneme každý tam, kde se cítíme dobře. Já mezi liberálními levičáky, vy mezi nesnášenlivými pravičáky, kteří mají našlápnuto k protofašismu, pro který byly nenávist k levici a princip kolektivní viny vždycky signifikantní. Žijte blaze!