Kdo chce psát knihy, musí číst a číst, říká Dana Emingerová

Pokud byste Danu Emingerovou chtěli dostat na rande, měli byste to těžké. Jen během přípravy tohoto rozhovoru podnikla dvě zahraniční cesty. Do toho se stará o čtyři chlapy - tři syny a manžela, pořádá kurzy tvůrčího psaní a také bloguje. Nedávno jí vyšla hořká kniha Kravaťáci, první ze série knih o šmejdech všeho druhu. 

Dana Emingerová mezi sochami Kravaťáků.Archiv Dany Emingerové

Ve své už sedmé knize zúročila novinářka a spisovatelka Dana Emingerová tříleté zkušenosti v oboru Public Relations v polostátních mamutech ČEZ nebo ČSA. Na rozdíl od většiny ostatních mužů, kteří sako obléknou tak maximálně do divadla, kravaťáci mají oblek takřka integrovaný přímo do své podstaty. Do morku kostí byrokraté ale někdy schovávají za fasádu oděvu, kontaktů a titulů jen docela obyčejné neumětelství. Na pozadí příběhu novinářky a ředitele jaderné elektrárny autorka líčí politicko-ekonomické "čachry" ve fiktivní atomové elektrárně ATOM. Dobrý konec nečekejte, bažina nemá pevné dno.

Jste novinářka. Kolik je v Kravaťácích reality a kolik fikce? 

Příběh z fiktivní jaderné elektrárny ATOM jsem si vymyslela, ale inspirovala mě tříletá práce v komunikaci polostátních kolosů ČEZ a ČSA. Nejde o žádný investigativní dokument. Spíš obrázek toho, jak život ve firmách vypadá, neboť jsem získala zkušenost, k jaké se jen tak někdo z kolegů spisovatelů nedostane. Pohybovala jsem se mezi nadšenci v oboru energetiky a letectví a poznala dosti zblízka, jak to chodí v nejvyšších patrech obou firem. Potkala jsem tam spoustu obdivuhodných a chytrých lidí, ale na druhou stranu jsem postupně prokoukla okamžiky, charakterizující počátky propojování ekonomiky s politikou. Zajímavé je i to, že jsem v obou těchto státních gigantech poznala na ředitelstvích dámy velmi podobné Nečasově paní Nagyové.  

Jako šedé eminence ovlivňovaly ze svých pozic spoustu záležitostí, které vůbec nepatřily do jejich pravomocí. A hlavně zaváděly cenzuru, jako by myšlením zamrzly v době normalizace. Nutily lidi kolem sebe ke krokům, s nimiž jsem se vůbec nedokázala morálně smířit. Cítila jsem se podobně manipulovaná jako za komunistů před revolucí. Určité věci jsem nedělala ani tehdy a věděla jsem, že se s nimi nikdy neztotožním pod hlavičkou tržního kapitalismu ani dnes.

Proto jsem se rozhodla napsat román, ve kterém bych tohle všechno s nadsázkou ukázala. Pro můj záměr byla elektrárna i letiště ideálním prostředím, neboť jde o teritoria s přísnou bezpečností, kde každá chyba může mít nedozírné následky.

Fiktivní příběh se točí kolem ředitele ATOMU, který se potýká s diletantskými zásahy vládních byrokratů toužících urvat z bohaté společnosti, co se dá. To vše pod pláštíkem zásad přísné firemní etiky, kterou musejí dodržovat všichni kromě těch, kteří ji vytvářejí. Mým cílem bylo ukázat, kam by běh událostí mohl zajít, kdyby v jaderné elektrárně panovaly poměry běžné v současné společnosti. 

Spolupracovala jste při tvorbě elektrárenského prostředí s nějakými profesionály?

Naštěstí letadla i elektrárny zatím stále řídí erudovaní machři, a tak měl být burcující příběh hypotetický, ale v jistém smyslu apokalyptický. Jenže jděte za svými bývalými kolegy, aby vám poradili, jak elegantně zapříčinit výbuch reaktoru či nechat spadnout letadlo, aniž by se jich to dotklo. Jenže poradce jsem potřebovala. Nakonec jsem oslovila Danu Drábovou, předsedkyni Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Nikdy jsme se před tím neviděly, ale rychle jsme si porozuměly. Líčila jsem jí, jak jsem nastoupila do ČEZu v nadšení, že jsem součástí firmy, která vrací český průmysl do Evropy. Jak jsem v ČEZ i v ČSA potkala osvícené a profesionální manažery s otevřeným přístupem k zaměstnancům, ale také rychlokvašené kravaťáky schovávající se za manažerský „newspeak“ hodný Orwella.

Jako kdysi v aparatčických frázích, i dnes mizí obsah sdělení některých kravaťáků v bublině nesrozumitelných klišé. U mnohých bylo hlavním cílem zastřít svou odbornou negramotnost, aby mohli zůstat u koryta po boku těch, kteří rozhodují o zakázkách a přidělují prebendy loajálním poskokům kolem sebe. A o tom, že chci psát. O tom, co nám všem hrozí, když kravaťáky necháme zajít příliš daleko. A Dana Drábová tohle všechno pochopila - že nechci poškodit ČEZ ani ČSA ani jadernou energetiku, ale právě v tomhle velmi riskantním prostředí co nejvýstižněji ukázat, do čeho až může nezodpovědnost a fušerství spojené s honbou za penězi vyústit.

Jak reagovali čtenáři na samotnou knihu?

Dostala jsem spoustu hezkých dopisů jako je třeba tenhle z Ústavu pro jadernou bezpečnost v Řeži: „Podle mě je jaderná elektrárna ve vaší knížce jen prostředek k tomu, abyste zobrazila společnost jako celek, propojení korporátních a státních struktur. Jejich vyčůranou zparchantělost. Naprosto mě dostaly výstřižky z novin, uvádějící děj do kontextu s realitou. Už dlouho jsem si říkal, že by to měl někdo udělat. A k tomu je třeba mít odvahu, znalosti a být dostatečně naštvaný. Doufám, že ta kniha nezapadne, rád bych, aby si ji přečetlo co nejvíce lidí, protože poskytuje široký pohled do ekonomicko-vládních struktur. Velmi věrně ukazuje, v jakém odporném degradovaném prostředí, definovaném našimi představiteli, tady žijeme. Máte odvahu. Dobrá kniha...“ 

To je velmi pozitivní recenze. Jaký je Váš názor na jadernou energii?

Než jsem v roce 2004 nastoupila do ČEZu, bála jsem se jí, protože nějaký další Černobyl bych rozhodně už zažít nechtěla. Ale prozřela jsem poté, co jsem při reportážích v elektrárnách často osobně mluvila s inženýry, kteří naše jaderné elektrárny stavěli. Mluvila jsem i s jejich následovníky, jimž září jiskra v oku, jakmile začnou mluvit o své práci. Pochopila jsem velmi rychle, že jaderná energie je v současné době dobrá cesta, jak bez velkého znečištění získat dostatek elektřiny, bez níž se naše společnost neobejde. Klobouk dolů před lidmi, kteří v jaderných elektrárnách pracují. Jestli má někdo bezpečnost práce v malíčku, tak jsou to podle mého názoru právě energetici v Dukovanech a Temelíně.

V čem vidíte výhody a nevýhody psaní fiktivních příběhů a psaní zpravodajských textů?

Jak říkal můj učitel Arnošt Lustig: „Spisovatel je jako malý bůžek. Nedostane za to moc peněz, ale tvoří z ničeho něco a to je úžasný pocit. Napíšeme tragédii, že půl světa brečí, a my z toho máme takovou radost, že se jdeme opít do hospody. Psaní je senzace. Je to vznešené, dobré a dává to životu smysl. Spisovatel vymýšlí příběhy, ve kterých pátrá po ušlechtilosti a dobru. Když se mu to povede, čtenář je pak ušlechtilejší, lepší.“ Žurnalistika informuje rychle, aby události byly aktuální, ale zůstává na povrchu. Literatura se podobá studni, která čerpá vodu z hlubin. Proto mnoho dobrých reportérů jednou přestoupí od novinařiny k psaní knih, neboť literatura umožňuje témata pojmout hlouběji a důkladněji, dává autorovi mnohem větší prostor a svobodu. Tak se stal spisovatelem třeba Ernest Hemingway. Nestačilo mu pouhé nyní. Chtěl zachytit nejen přítomnost – tedy akci, ale v minulosti hledal motivy a v budoucnosti následky. Otovi Pavlovi nestačilo zachycovat sportovní výsledky, ale chtěl psát o hrdinech, kteří ze sebe museli vydat to nejlepší, aby v životě obstáli. Literatura dává člověku obrovské možnosti, jak poukázat na nějaký společenský problém, aniž by autor musel dodat přesné policejní důkazy. Navíc v dnešní době jsou novináři tlačeni k tomu, aby psali hodně povrchně. Samozřejmě nedělají to všichni, ale systém fungování novin je založen na zisku vlastníka. Je to v podstatě podobné jako v energetice. V ČEZu nám jasně vysvětlili, že nejde o to rozsvítit město, ale získat peníze pro akcionáře. A ze stejného důvodu musejí redakce fungovat co nejefektivněji a vydělávat. Spisovatel je ochoten smířit se s tím, že nevydělá. A opravdu – až na výjimky – na knížce se v Česku nevydělá.

Jak jste se seznámila s Arnoštem Lustigem?

Kamarádil se stařičkým spisovatelem Viktorem Fichlem, o kterém jsem napsala knížku Dva životy. Arnošt nám k ní tehdy dodal dobrozdání na záložku. Od té doby jsme se přátelili. Zjistila jsem, že je nejen uznávaným spisovatelem, ale také skvělým pedagogem. Velký kus svého života přednášel o literatuře a psaní. Hlavně posluchačům na amerických univerzitách. A také mně během unikátního kurzu, který se uskutečnil v průběhu roku 2006 v Divadle Dobeška. Na jeho literárních seminářích jsem se za pár měsíců dozvěděla o psaní, o životě a o člověku víc, než během studia na univerzitě i během celé profesionální praxe. Jeho hodiny byly směsicí životních mouder, sprostých vtipů, zážitků z koncentráku a to vše na bázi studia antických filozofů a Aristotelovy Poetiky, které se ti nejlepší světoví spisovatelé drží už více než dva tisíce let.

V čem byl Lustig tak výjimečný?

Měl neuvěřitelné charisma. Chlapy oslovoval s neuvěřitelným šarmem a grácií: „Ty bejku.“ Taky „Kurva, ministře.“ Nebo „Fjodore, ty děvko.“ Než se dotyčný rozmyslel, zda by se neměl náhodou urazit, už se smál smršti Arnoštových historek a vtipů. Přítomné dámy se obvykle červenaly, protože anekdoty bývaly hodně peprné. Ale Arnošt Lustig si ženy okamžitě získal upřímně vyslovenými komplimenty: „Hele, pocem, tobě to sluší. Tvůj starej se s tebou musí cítit jako v ráji.“ Jeho knihy jsou ale úplně jiné. V nich se odráží všechna hrůza, kterou v mládí prožil v nacistických koncentrácích.

Co se z něj do Vás tak vtisklo, že jste se rozhodla posílat to dál ve svých kurzech tvůrčího psaní?

Arnošt Lustig učil psaní jako vědu o objevování člověka. Říkal nám: „Člověk je úžasný tvor, který nerozumí sám sobě, ale má rozum, svědomí, naději, schopnosti, zvědavost a zvídavost, s níž objevuje dosud neobjevené a luští záhadné. Je nevyzpytatelný a v tom je jeho tajemství, na kterém se už stovky let pasou všichni spisovatelé jako ovce v bohaté trávě.“ Vysvětloval, že nejlepší spisovatelé dokáží postihnout typ lidí své doby. Proto je třeba Kafka ve světě tak oslavovaný, i když v Česku ho málokdo četl. Kafka totiž ve svých románech odhadl, co přijde. V Procesu píše o člověku, který je zatčen, odsouzen a popraven, aniž by věděl, za co. To se později za druhé světové války v koncentrácích stalo několika miliónům lidí. Kafka také postihl, že instituce, které si člověk vytvořil, aby ho chránily, se nakonec obrátí proti němu. Takhle úžasně Arnošt Lustig rozebíral jednotlivé spisovatele a vysvětloval, s čím převratným přišli. Tehdy mě napadlo, že udělat portrét Arnošta Lustiga přes jeho kurzy tvůrčího psaní by byla úžasně zajímavá a unikátní knížka. Jmenuje se Živel Lustig. 

Jaký máte recept pro aktivního blogera, aby se z něj stal úspěšný spisovatel knih?

Největší spisovatelské tajemství vůbec jako tajemství nevypadá. A přece je naprosto zásadní. Základem úspěchu těch nejlepších světových autorů je, že čtou. Čtou pořád. A víte proč? Aby mohli opisovat od svých předchůdců. A zároveň čtou, aby od nich neopisovali, což je jen zdánlivý protimluv. Ale jen ten, kdo přinese světu něco úplně nového, je opravdový spisovatel. A tím se nemůže stát barbar, který nečte a neví, co už bylo napsáno před ním. Další velké tajemství spočívá v tom, že od dob, kdy se ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem v Egyptě a Mezopotámii objevilo první písmo, byla všechna literární témata už mnohokrát zpracována. Dokonce i nejslavnější příběh lásky Romea a Julie je vlastně plagiát, neboť námět Shakespeare opsal od několika svých předchůdců. I biblická potopa světa a Mojžíšova historka o rozestoupení moří je zaznamenána v legendárním sumerském eposu o Gilagamešovi, který vládl v Uruku ve druhém tisíciletí před naším letopočtem. Takže jen sečtělý autor nebude papouškovat dávno vyslovené a bez invence opakovat příběhy dávno popsané. Prostě - kdo chce dobře psát, musí se vzdělávat, aby neobjevoval literární kolo.

Mohla byste mi popsat svůj běžný pracovní den?

Ráno vypravím na osmou děti do školy, o hodinu později muže do práce, pak naložím pračku a kolem půl desáté usedám ke stolu. Začnou mi volat z redakcí, že by chtěli to a ono, takže povětšinou píšu reportáže -  nejraději do MF Dnes či iDNES.cz. Je skvělé mít slušně placenou práci. Kolem poledne pověsím prádlo, naložím další pračku. Pak přijdou děti ze školy. Dostávám hlášení o studijních úspěších a průšvizích. Do toho chystám svačiny, protože mí tři synové mají pořád strašný hlad. Někdy s nimi jedu k zubaři, jindy do pedagogické poradny nebo na den otevřených dveří. Když vyrazí na trénink kolečkového bruslení, naložím myčku, vyložím pračku, dokončím reportáže a vyřídím poštu. Přijdou kluci. Dezinfikuji silniční lišej na jejich zjizvených kolenou a loktech, případně jedu na chirurgii. Než se vrátím, už je doma hladový manžel, takže se zpožděním chystám večeři. Po ní uklízím kuchyň, sundávám prádlo ze šňůry, skládám a roznáším ho do šuplíků, podepisuji domácí úkoly. Do toho samozřejmě dělám milou manželku. No a někdy mezi tím, když vyjde chvilka, píšu své knížky. Závidím svým oblíbeným spisovatelům jako Hemingwayovi či Kingovi nebo Bachovi, kteří líčí, jak se vždycky třeba na měsíc někam zašijí a píší a píší a nenechají se nikým rušit. A pak dostanou honorář, se kterým vydrží do vydání další knihy.

Vedete kurzy tvůrčího psaní v Divadle Dobeška a v Akademii ČTK. Jaké jsou podle Vás tři stěžejní zásady této disciplíny?

Psaní je řemeslo jako každé jiné. Má své zákony a spisovatel si je musí objevit, musí je znát. Musí se naučit, jak oživit postavy, jak plánovat alternativy, jak rozpoznat sentiment a citovost. Nejlepším autorem je ten, kdo tyto pravidla dobře zná a dokáže je porušovat. Ale tak, aby to fungovalo. Zákonitosti dobrého psaní zakotvil už Aristoteles tři sta let před naším letopočtem ve své Poetice, tak učím podle ní. Třeba to, že literární pravda musí být pravdivější než pravda. To znamená, že spisovatel potřebuje lidi lepší, než dobré a horší, než špatné, aby byl příběh výrazný. Jinak to čtenář nečte, je to nuda. Průměr zabíjí. Důležité však je, že čtenář musí vašemu psaní věřit. Když má pochyby a vy argumentujete: "ale mé tetičce se to stalo", tak máte smůlu a příště už si od vás nic nekoupí. Pro psaní je lepší, když se to nikomu nestane, ale čtenář o příběhu nepochybuje. A to je rozdíl mezi literaturou a životem, literaturou a dějepisem. Historikové usilují o pochopení světa v jeho celistvosti a ke všem svým tvrzením potřebují dodat důkazy z důvěryhodných pramenů, zatímco literatura je citovou pamětí člověka. Arnošt Lustig říkal. „Básník chce, aby se v jeho kapce rosy zrcadlilo celé nebe. Hvězdy, teplo a mráz, slunce, vítr, noc, dobro a zlo, spravedlnost a křivdy - všechno pomíjivé i trvalé. Proto je literatura za posledních pět tisíc let nejspolehlivějším svědectvím o člověku. Přežívá déle, než dávné civilizace, po kterých zbyly pouště, prach a kamení.“

Čtete blogy na iDNES.cz? Máte nějaké oblíbence?

Blogy čtu ráda a ti nejlepší autoři jsou opravdu dobří. Ale nemám čas vše sledovat, protože blogů je denně strašně moc. Pak mi pomáhá denní redakční výběr. Mezi svými oblíbenci bych vedle známých blogerů vyzvedla Carla Sinclaira, australského Čechoameričana, který pracoval do roku 1991 pro NASA na orbitální stanici ve Washingtonu a v Hustonu. Dnes učí v Austrálii na třech univerzitách. I když je někdy mimo českou realitu, baví mě jeho kosmopolitní nadhled.

Pracujete teď na něčem?

Chystám humornou knihu povídek, která se bude jmenovat Doba obalová. Je o tom, jak v dnešním virtuálním světě se dá do krásného balení zakamuflovat cokoliv. Píšu, jak fungují „Šmejdi“ v mnoha odvětvích - prodejci zázračných pilulek na hubnutí, na prodloužení mládí i penisu, jak pracují podvodní finanční poradci vnucující lidem akcie se zaručeným ziskem, jak politikové slibující před volbami cokoliv dopředu vědí, že nic z toho nesplní. Bývá mi z toho smutno, a proto tak ráda píšu o všech strastech s humorem. Na druhou stranu z knížek vím, že si lidé – jednotlivci i národy – v historii naběhli vždycky. A většinou mnohem hůř. Stačí si přečíst jakoukoliv Lustigovu či Fischlovu knihu o nacismu, Solženicynovo Souostroví Gulag o Stalinových čistkách, Carterovo Odvedu vás do Sierry Madre o vyvraždění Indiánů, Werfelových Čtyřicet dnů o pronásledování Arménů. Pak se člověku začne zdát život v dnešní Evropě jako ráj. Jen si ho musíme víc chránit. O tom jsou také mé každodenní glosy, které od začátku února poběží v brněnském rozhlase.

Jaké téma podle Vás na českém trhu chybí?

Vždycky si myslím, že už jsem na to téma přišla. A pak kniha vyjde, pár lidí si ji přečte a vody se zavřou. Až ten námět najdu, určitě se to dozvíte.

Adam El Chaar

Mediální podpora Blog iDNES.cz