Slintám po propojení trůnu a oltáře, říká Lucie Amálie Sulovská

Spekulace o existenci někoho tak mladého a přitom už tak vypsaného rozptýlila až svou přítomností na loňském předávání cen, kdy byla Blogerkou a Objevem roku. Letos v psaní svého blogu mírně polevila, takže se stala "jen" bronzovou Blogerkou roku. Učí se totiž na maturitu. 

Je introvertní, intuitivní typ s extravertním myšlením a katolický monarchista slintající po propojení trůnu a oltáře. Má ráda Nutellu a Polsko.

V kolika letech jsi začala psát? Co Tě k tomu přivedlo?
Začala jsem psát asi v osmi letech, kdy jsem si dělala takové sešitky o známých osobnostech a zároveň si psala deník. Obojí jsem už zničila, někdy ve čtrnácti, když jsem to při úklidu náhodou našla (neuklízím moc často, to je fakt) a přišlo mi to děsně trapný. Teď je mi to líto, protože mám ke svým začátkům pobavenou úctu.

Pak jsem si založila blog na jednom herním portálu, kde jsem se vůbec nevěnovala žádným politickým tématům. Psala jsem o lidech, kteří mě nějakým způsobem zaujali, a kupodivu to mělo úspěch. A baví mě to dodnes. Abych o někom napsala, musí mě jeho příběh pohltit. Zdejší blog jsem si založila v létě, když jsem měla zrovna rýmičku (mám je po celý rok, ale tehdy jsem zvláště trpěla) a neměla doma co dělat. 
Počítám, že letos maturuješ. Na jakou se chystáš výšku?
Jop. Chystám se zařadit mezi kavárenské povaleče a adepty na práci v Burger Kingu, jak je nám, humanitně založeným otrapům, ze všech stran méně či více důrazně naznačováno, a zaplout na FSV UK (Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy - pozn. redaktora). Buď na žurnalistiku nebo na politologii, protože kromě drbání o politice a psaní nic pořádně neumím, takže počítám, že se tím budu muset živit, pokud nenajdu nějakého katolíka, co mě nechá doma s dětmi, ovcemi a rozepsaným románem, výhledově tak na deset let. Nehlaste se všichni. 
Čtou Tvůj blog i spolužáci a vrstevníci? Kamarádíš se spíš se staršími lidmi (než jsi Ty) nebo je to jedno?
Ani moc ne. Občas přijde nějaký učitel. Ale vlastně i pár spolužáků se mě na to ptalo, jeden mi tuším i pochválil blog. Nikdy jsem se tím netajila. Kamarádů mám málo, dva tři, mám spousty známých. Nekastuju lidi podle věku. Nemám ráda velké skupiny lidí, jeden na jednoho se dokážu pobavit snad s každým. Mám dva nejlepší kamarády, jeden je introvertní ortodoxní žid, druhý extrovertní katolický kněz. Takže z toho nic nevyčtete, maximálně, že se kamarádím víc s kluky.

Jaké vysvětlení bys nabídla těm, kteří nechápou, že už ve středoškolském věku máš takový rozhled a analytické myšlení, jaké prezentuješ ve svých článcích?
Netuším. Ale obecně mám ráda mladé lidi, co prezentují nějaké názory, lhostejno jaké. Už to je samo o sobě dobré, protože zájem o veřejné dění u naší generace trochu postrádám. Možná jim to jen nikdo nedokáže zajímavě podat, probudit zájem, protože když já se bavím třeba se svými spolužáky, mají spoustu zájmu například o náboženství.

Baví se s nimi o tom někdo? Ne. Automaticky se předpokládá, že musí být tupci, tak z nich necháme vyrůst tupce, abychom si mohli stěžovat, že jsou tupci. Podle Myers-Briggsové jsem introvertní intuitivní typ s extravertním myšlením, ale nevím, jak se mi to přihodilo, takže k tomu mnoho neřeknu. 
Jsi ročník devadesát šest, tedy o dost mladší, než průměrný bloger iDNES.cz. Co ses naučila od starších kolegů?
Od Větvy jsem se naučila plivat v Mafře přes zábradlí dolů. 
Zavři oči a představ si, že žiješ v Československu sedmdesátých let. Jak by ses vyrovnávala s cenzurou? Podepsala bys Chartu 77?
Myslím, že docela dobře. Jsem ze své podstaty nonkonformní, navíc se mi podvědomě líbí představa, že nepřítel je jasný. Ale to jsou teorie, nevím, jestli bych se na prvním výslechu nepodělala a nenapráskala úplně všechny. Natolik se neznám. Snad bych dokázala být rovná, respektive, alespoň nebýt tak křivá, že hřebík by byl proti mě vývrtka. Vážím si všech, co byli rovní. A nesoudím ty, kteří se podělali.

Loni Blogerka a Objev roku, letos jen třetí Blogerka roku. Co ti loni přineslo takový úspěch?
Psala jsem víc a byla populističtější. Je to jednoduché. Navíc, už jsem se okoukala. Ale je mi teď líp. Vážím si vysoké čtenosti mých článků, vážím si, když mě někdo pochválí za důkladnost při zpracování, to je největší pochvala, a v tom jsem se rozhodně zlepšila. Miluju Mariusze Szczygieła, se kterým se ideologicky naprosto míjím, ale vážím si jeho zanícenost, důkladnost, snahu porozumět, která se projeví vždycky, když píše svoje články. 
Letos tě vystřídali Zuzana Hubeňáková a Martin Konvička. Jak bys zhodnotila jejich blogy?
Nerada hodnotím něčí blog jako celek, protože snad od nikoho jsem nepřečetla všechny články. Zuzka je zjev, když mezi všemi islámy a Ukrajinami přináší něco netypického - humor - a dělá to sakramentsky dobře. Mám ráda její blogy, mám ráda její styl. Doufám, že jednou vydá knížku. A můj brácha říká, že je sexy. S Martinem mám nepřeberné množství konfliktů, nejen ideových, ale i lidských, přiznávám mu slohovou kvalitu, v lecčems neotřelý náhled na věc i stabilní okruh čtenářů.

Někteří čtenáři tě až do předávání loňských cen, kde ses objevila live, považovali za smyšlenou osobu. Jak to na tebe působilo?

Mému egu se to líbilo, což dotyčné jistě nepotěší, protože, co si vzpomínám, nebyli to lidé, kteří by mě měli v lásce. Ale byly chvíle, kdy jsem toho měla až po krk. 
Píšeš o legendárních kriminálnících. Co tě na psancích fascinuje?
Příběh. Vždycky se snažím si každého představit jako malé ukoptěné dítě, co se poprvé staví na nohy a dělá všechny ty roztomilé dětské věci. Chci znát důvody, chci znát vývoj, který je přivedl tam, kde jsou. Chci sestavit kompletní příběh od prvního nadechnutí. Zajímají mě spíš inteligentní zločinci, protože u těch s IQ blížícím se pokojové teplotě jsou to příběhy jako přes kopírák. Ale i tak jsou plné dětského pláče, strádání, lhostejnosti okolí, absence někoho, kdo by ukázal, že to lze i jinak. 
Kdyby ses někdy dala na dráhu zločinu, která oblast by tě lákala?
To nevím. Vím jen, že bych chtěla být sama a mít nohy v teple. A myslím, že bych asi měla potřebu o tom někoho informovat. Což říkám jen proto, že se nic takového dělat nechystám. Jako introverta mě přinejmenším odpuzuje prostředí věznice. Někdy bych chtěla být neviditelná a krást Nutelly a knížky, ale to snad do této oblasti nespadá.

Sesumírovala bys z dostupných, ač neověřených informací krátký příběh (sebe)vražedného kopilota Germanwings Andrease Lubitze?
Ne, to není fér.

Vyjadřuješ se taky k politice. Jaký je tvůj názor na islám, Rusko, EU, USA a všechny ty věci, jimiž blogy dýchají?

Že kdybych měla na všechno jasný názor, který lze shrnout do pár řádků, tak bych měla život asi jednoduchý, ale nudný.

V informacích na blogu o sobě prozrazuješ, že jsi "smýšlením neo(ko)kon". Co to znamená?

Jsem katolický monarchista slintající po propojení trůnu a oltáře, ale protože politika je uměním možného, je mi nejbližší neokonzervatismus. Kokon je ulita, co chrání vajíčka členovců. A konzervativec ze své podstaty neustále něco ochraňuje nebo alespoň otravuje život těm, co pořád kráčí vpřed, ať už před nimi stojí cokoliv.

Odkud pramení Tvůj zájem o Polsko?  Jaké jsou Tvé další zájmy?

Mám Polsko ráda. Poláci jsou Čechům velmi blízcí a přitom velmi vzdálení. Není divu, že si často tolik nerozumí. Tedy neporozumění plyne spíše z naší strany, protože nemáme pokoru před historickou zkušeností. Češi se často vysmívají tomu, jak Poláci startují, kupříkladu když jde o Rusko, aniž by si uvědomovali, že skoro každý Polák má v rodině nějakého dědečka či pradědečka, který zemřel v nějakém rusko-polském konfliktu, kterého vystěhovali na Sibiř.

Poláci, na rozdíl od Čechů, vnímají třeba komunismus jako import z Ruska a svoje komunisty jako kolaboranty s cizí mocí. Češi se vysmívají polskému katolicismu, aniž by si uvědomovali, jak silným pojítkem pro Poláky byl, jakou ulitu pro ně představoval, když vně panoval útlak, aniž by si uvědomovali radost, když zvolili polského papeže, smutek, když jim kněží museli oznámit, že dneska vylovili mrtvé tělo otce Popieluszka.

Polské dítě zná čelo umazané popelem, ví, jak chutná Tělo Kristovo a jak zabili Pileckého. A jakkoliv je mu to momentálně možná k ničemu a neřeší to, když teče národu do bot, spojí to všechny. Nás nepojí nic. Dále mě zajímají extrémní odnože judaismu, amišové a kriminálníci. Ne nutně v tomto pořadí. Takže vše v normě.

Co bys vzkázala svým čtenářům?
 
Jsem ráda, že se ke mně vracíte. Kdybych mohla, pošlu každému lžíci Nutelly. Lžičku.

Adam El Chaar