Chceme dát přistěhovalectví jasná pravidla, říká Tomáš Zdechovský

Sníte tajně o práci v Evropském parlamentu? Pokud si píšete blog na iDNES.cz, jste na dobré cestě. "Blog lidem pomáhá si uvědomit, že je dobré mít jasný názor. Kolegové poslouchají pouze ty, co mluví jasně a konkrétně," vysvětluje teprve pětatřicetiletý europoslanec Tomáš Zdechovský. Jak se do Bruselu dostal? Co podniká ve věci dětí odebraných v Norsku? Jaké jsou jeho argumenty ohledně imigrační politiky EU?

Kdyby se chtěl někdo z blogerů živit jako europoslanec, co má udělat jako první věc?

Začít se učit řeči. Čím více jazyků znáte, tím rychleji a lépe se v Evropském parlamentu zorientujete. Pak určitě vyrazit do Bruselu a Štrasburku a zjistit jak to funguje v evropských institucích. Mnoho poslanců ztratí první měsíce tím, že bloudí po Evropském parlamentu a hledají a hledají.

Dá se s trochou nadsázky tvrdit, že jste se blogem na iDNES.cz propsal až do europarlamentu? 

Tak to určitě a nadsázka v tom rozhodně není. iDNES má skvěle vedené blogy i diskuse. Lidé se tu učí diskutovat o svých názorech. Když mám občas čas, tak si moc rád pročítám blogy jiných lidí. Je tu řada skvělých autorů a osobností, kteří dokáží inspirovat ostatní.

Naučil jste se díky blogu třeba lépe formulovat své názory?

Například jsem se naučil to, že lidé mají rádi stručné a jasné články na aktuální témata. Často i s trochou nadsázky. Nejhorší je, když politici unudí své čtenáře rozvleklými řečmi o ničem. Blog lidem pomáhá si uvědomit, že je dobré mít jasný názor. A tak je to i v Evropském parlamentu. Kolegové poslouchají pouze ty, co mluví jasně a konkrétně. Podobně jako čtenáři blogů iDNES.

Jaké další šprušle by se na žebříku vedoucím do této ctihodné instituce daly najít?

Určitě můj život. V osmnácti mi umřel táta a od té doby jsem se živil sám. To člověka neskutečně nakopne. Hodně mě pomohlo i to, že jsem víc jak deset let podnikal a byl jsem také na stáži v Evropském parlamentu. Díky tomu jsem získal poměrně velký přehled a na rozdíl od některých kolegů vycházím ze zkušeností běžných lidí.

Může mít psaní blogu na politika i negativní účinek - nenechá se podvědomě manipulovat tím, co od něj čtenáři očekávají?

Asi na někoho ano, ale na mě osobně ne. Nechci psát a nebudu psát názory, které se ode mě očekávají ve stylu nadávám na vše. Politik by měl mít, vedle svých příznivců, také řadu odpůrců. A pokud si politik neumí svůj názor obhájit, měl by se věnovat něčemu jinému.

Je vám o něco málo víc, než jsou Kristova léta. Kdo je v současné době nejmladší europoslanec?

Rychle to utíká. Z české delegace jsme tam tři mladí politici. Katka Konečná, Standa Polčák a já. Nejmladší jsou ale dva mí italští kolegové, kterým bylo dvacet osm let. Nejstarší kolega je z Řecka, tomu je již přes osmdesát. Toho jsem ale v parlamentu mockrát neviděl.

Mohl byste v krátkosti lokalizovat jádro pudla v případu dětí odňatých českým rodičům v Norsku?

Před třemi a půl lety odebrala norská sociálka dvě děti českým rodičům na základě lživého obvinění. Přestože bylo spolehlivě vyvráceno, Norové děti odmítli pod různými pseudoargumenty vrátit. Děti tak musí vyrůstat bez svých biologických rodičů a nesmí mluvit česky.

Navíc jsou rozdělené do dvou rodin, což považuji za další hrubou chybu norských úřadů. Takové jednání je neakceptovatelné. Podobné praktiky nemají v jednadvacátém století ve svobodné společnosti místo a Norsko s nimi musí okamžitě přestat.

Jak je možné, že dvě demokratické země se nedokážou domluvit na něčem tak elementárním jako je právo rodičů na výchovu svých dětí?

Problém je v norském systému, který se vymkl jakékoli kontrole. Trochu připomíná nám dobře známý systém nacistického Německa. Vzpomínám si na případ dětí z východočeských Ležáků, které nacisté odebrali jejich rodičům a poslali na převýchovu.

Tehdy jsem si říkal, že jsem rád, že se to dnes už nemůže stát. Bohužel opak je pravdou. Nejhorší je, že případ Evy Michalákové není jediným případem, kdy bylo někomu z České republiky nezákonně odebráno dítě. První matka již boj o své děti vzdala. To se nesmí opakovat.

Jaké názory mají na tento případ Vaši kolegové z europarlamentu?

Když jsem jim ten případ začal popisovat, řada z nich byla v šoku. Nikdo z nás nemohl uvěřit, že se podobné případy stávají v demokratické zemi jako Norsko. Sehnali jsme za čtrnáct dní padesátku podpisů pro náš dopis norským institucím. To určitě není málo.

Jedním dechem s Barnevernetem blogeři často kritizují norské luxusní vězeňství či postoj k přistěhovalectví. Odkud ta benevolence?

Norsko je nádherná země svou přírodou, ale některé věci prostě nechápeme. Například to, jak může masový vrah Breivik zbytek života prožít v „luxusním“ vězení se všemi vymoženostmi moderní doby. Když se zamyslíte nad tím, co provedl, tak opravdu norský humanismus nechápete.

Ve svých blozích se zabýváte i problematikou muslimského přistěhovalectví. V čem vidíte hlavní nebezpečí?

Před nedávnem jsem se setkal se zástupci muslimské komunity v Belgii a ti sami vyjádřili obavy z radikálních islamistických skupin, které přichází do země verbovat tamní věřící. Problém není v islámu jako takovém. Problém je v tom, že se začal v posledních letech v řadě států velmi radikalizovat. Evropa je benevolentní a velmi otevřená lidem, kteří sem přicházejí žít a studovat. Nicméně se jí dlouhodobě nedaří přistěhovalce integrovat.

A tak mnozí přistěhovalci z muslimských zemí nyní odcházejí vést „svatou válku“ do Sýrie a Iráku. A to je problém. Ti lidé využívají komfortu a svobody Evropy a páchají v Sýrii řadu zločinů jako sekání hlav, hromadné vraždy a znásilnění. Proto se už nikdy nesmí vrátit zpět do Evropy. Žádné vrahy, které tu budou verbovat další lidi do válek, tu nechceme.

Jaké jsou názory europoslanců napříč zeměmi Evropské unie na tuto věc?

Řadě kolegů začíná docházet, že je potřeba si přestat lhát do kapsy a dát imigrační politice řád a logiku podobně jako v Kanadě nebo Austrálii. Evropa musí také rozbít gangy pašeráků lidí podobně jako se jí podařilo rozbít gangy somálských pirátů. Nelze jen pomáhat, ale je nutné se ptát i po povinnostech lidí, kteří sem přichází.

Jaký je a jaký bude postoj Česka?

Stejný jako většiny dalších středoevropských států. Chceme dát přistěhovalectví jasná pravidla, bez jejichž dodržení nebudeme akceptovat žádné unáhlené řešení založené například na kvótách nebo jiných nesmyslech.

V poslední době se diskutovalo o českém přijetí či nepřijetí syrských uprchlíků. Můžeme se na ně nakonec těšit?

Málokdo ví, že se již na našem území syrští uprchlíci nacházejí, ale směřují často do bohatých států západní Evropy, kde již mají rodiny nebo příbuzné. Osobně jsem hovořil s několika syrskými uprchlíky a všichni z nich shodně vyjádřili názor, že se chtějí vrátit do své země, jakmile to bude možné.

Česká republika je neláká, protože naše řeč je pro ně příliš komplikovaná a sociální systém není tak štědrý jako ten německý, švédský nebo britský. Jsme pro ně pouze tranzitní zemí.

Přijímat do České republiky uprchlíky, kteří sem nechtějí, je nesmysl. Nicméně Česká republika intenzivně pomáhá syrským uprchlíkům v rámci projektů Evropské unie a řady neziskových organizací. Nejsme vůbec pasivní stát. Ba naopak. Působíme v řadě humanitárních misí a do pomoci syrským uprchlíkům jdou stovky milionů.

Jaká je v tomto ohledu politika ostatních zemí Evropské unie?

Hodně se mění a vyvíjí. V minulých letech se investovalo do zvládnutí problému imigrace několik desítek miliard. Ale když se začala Evropská komise zabývat tím, kde peníze skončily, zjistila, že například v Itálii je z části rozkradla mafie a v Řecku tamní nefunkční administrativa.

Tohle musí skončit. Pouze přijmout imigranty na území EU a neinvestovat do jejich integrace je krátkozraké. Pokud by tohle mělo pokračovat, musíme počítat s podobnými problémy jako ve Francii, Švédsku, Německu nebo Itálii.

Jak vypadá takový zajímavější den europoslance?

Já jezdím každé ráno na koloběžce do práce, takže o zajímavé zážitky z Bruselu nemám nouzi. Ráno začínám každý den v šest hodin. Zacvičím si a jedu do práce. V osm hodin začínají schůzky a od devíti zasedání výborů. Během toho máme různá individuální jednání.

Když mám štěstí, tak jsem v šest večer doma a mohu si chvíli hrát se svým dvouletým synem. V opačném případě mě čeká ještě nějaké večerní jednání nebo zasedání. Například na rozpočtu jsme s kolegy pracovali do jedné hodiny v noci. Ve Štrasburku nezbývá čas skoro ani na spánek.

Co byste vzkázal svým čtenářům?

Aby si pamatovali, že slepec není ten, kdo nevidí, ale ten, kdo nechce vidět. Je třeba se na svět dívat z různých pohledů. A i když někdy s někým nebudete souhlasit, je dobré si přečíst jeho názor.

Adam El Chaar