Chybělo málo a zbláznila bych se, vzpomíná Jitka Gotterová

Jak dělat manažera nadnárodního velkoobchodního řetězce a nezbláznit se? „Těžko,“ říká Jitka Gotterová, která o tom napsala knihu Mantinely. Průměrná životnost manažera na tomto postu je zhruba rok. Pro přiblížení pár autorčiných postřehů ke knížce a hlavně k práci manažerky, která v této pozici přežila roky tři.

Jitka GotterováArchiv blogerky

U všeho, co člověk dělá, musí mít vytyčená pravidla, hranice, co musí snést, kam až někoho dalšího pustit. Spousta lidí ze strachu, aby nepřišli o práci, tyto hranice posouvá stále víc a víc. Dělají věci, které by jinak nedělali. Vím to, protože sama jsem byla jednou z nich. Zažila jsem v pozici manažerky nadnárodního velkoobchodu opravdu hodně. A viděla kolem sebe, jak se tam manipuluje s lidmi, ústrky a vydírání jsou na denním pořádku. Došla jsem do bodu, kdy jsem si řekla, že si to už nedám líbit a že na tomhle participovat nebudu. O tom všem jsou Mantinely.

Odešla jsem. Nebyla to ale prohra, nýbrž vítězství, protože jsem se vzepřela a zachovala si tvář. Toho, co mi křivilo páteř, bylo hodně. Když jsem měla na pokyn vedení ve stavu fiktivního zaměstnance, měla jsem sice špatný pocit, ale ze strachu a obav jsem mlčela. Musela jsem dělat práci i za toho neexistujícího zaměstnance. To se pak samozřejmě obrátilo proti mně. Měla jsem podstav a udělala i osm šichet za sedm dní. Takže jsem si nesměla vybrat dovolenou, a to dokonce ani do konce března následujícího roku. Můj nadřízený si mě pozval, v elektronické docházce mi namaloval déčka za každý nevyčerpaný den, a bylo vymalováno. Co déčko, to den dovolené. Ačkoli jsem neměla volno ani hodinu, měla jsem rázem vzorně vybranou dovolenou. Když jsem šla do vývrtky, řekl mi, že je můj problém, že jsem si ji nestihla vybrat.

Podvádělo se na každém kroku. Falšovala se nejenom docházka, ale i podpisy na důležitých dokumentech. Některým zákazníkům jsme vyváželi zboží, které nebylo vykázáno, nenaúčtovalo se, a to i poté, co jsem na to upozornila. Proč asi? Potom se zboží nechalo spadnout do povoleného limitu ztrát. Kromě toho, že to bylo svinstvo, tak to potom jak mě, tak mým podřízeným chybělo na výplatě, protože jsme byli částečně placeni od splnění cílů, které jsme logicky tím pádem neplnili tak, jak bychom mohli.

                                                Ukázku z knihy si můžete přečíst zde.                                               

Když jsme od výrobce vzali větší množství zboží, dostali jsme za to bonus, třeba paletu navíc. Tahle paleta se neevidovala, část zboží zmizela. Co zbylo, se nahodilo na stav před inventurou. Ředitel neměl vůbec přehled. Někteří manažeři měli často svoje podniky – penziony, hospody, obchody apod. psané na své příbuzné či kamarády, protože podnikat v obchodní činnosti souběžně se zaměstnáním u firmy bylo zakázáno, což jsme všichni podepsali.

Neúcta k zákazníkům taky nebyla vzácná. Udělala se třeba reklama na prodej mléka, cukru nebo banánů za výhodnou cenu. My jsme ale dostali zákaz prodávat celé palety, protože je to je ztrátové. Přitom právě na to jsme obchodníky jako velkoobchod lákali. První den akce se sjeli lidi z širokého okolí a dozvěděli se, že jim to navzdory avízu v letáku neprodáme. Nadávali nám do sviní, hovad i hůř. Nedivila jsem se jim. Tak jsem rozhodla, že jim ty banány prodáme bez omezení. Ve výsledku jsme prodali všechno a na rozdíl od jiných prodejen jsme pak nevyhazovali neprodané flekaté banány. Přesto jsem skončila na koberečku.

A takhle to šlo pořád dokola. Pak člověk zjistí, že nežije. Každý den vstává ve tři hodiny, vrací se v šest. A když chce dovolenou, nelze. Kdo by to za mě udělal, že? To se nedá vydržet.

Úmrtnost manažerů na mé pozici je jeden ročně, já vydržela tři roky. Za posledních osm let se na mé pozici vystřídalo tuším osm vedoucích. S některými jsem mluvila, odcházeli ze stejných důvodů jako pak já, i když v mém případě to bylo opravdu hodně vyhrocené.

Přišel den, kdy jsem si řekla dost a začala se bránit a na všechny ty podfuky a nekalosti poukazovat. Stala jsem se nežádoucí černou ovcí, problémy s vedením na sebe nedaly dlouho čekat.  

Občas jsem něco z toho napsala do blogů. Nikoho jsem nejmenovala, ale bylo jasné, o koho jde, proto jsem kvůli blogům byla často na koberečku. Ředitel mi řekl, že si na mě lidi stěžují, že dělám hanbu firmě. Já ale tvrdím, že právě tihle lidi, kteří si z toho dělají vlastní kšefty, dělají firmě špatné jméno. Nakonec na mě vyvinuli tak úporný tlak, že jsem odešla sama. Zmanipulovali moje podřízené, aby mě ignorovali, někteří na mě začali donášet vymyšlená obvinění (vím to, někteří se mi k tomu přiznali). Šířili o mně lži, nakonec jsem chodila do práce s diktafonem, abych mohla dokázat, že jsem neříkala to, co o mně někdo tvrdí, že jsem řekla.

Nejsem schopná pracovat někde, kde jsi od rána do večera, skoro nebo úplně bez dovolené, vedeš černé duše apod. To, co jsem tu zažila, to jsem nezažila nikde, a to dělám v obchodě patnáct let.

Pak nezbývá, než odejít, což jsem taky zakrátko udělala.  

Proto jsem napsala tuhle knihu, protože to potřebuju lidem říct. Všechno, co v té knize je, je přesně tak, žádná fikce. Autobiografický román.

Jitka Gotterová, -red- 

Mediální podpora Blog iDNES.cz