Nechápu ty zlostně reakce v diskuzi. Autor prostě nepíše něžným uplakaným způsobem, každý jsme nějaký.

Tyhle zdravotní problémy jsou mnohdy neúnosné a strašně těžko se s tím žije. Kdo si to neužil, nemůže nikdy pochopit. Kolik bezmoci i zloby člověk někdy v sobě musí zdolávat.

Moje dcera má kombinaci autismu a schizofrenie, a tohoto života si užívám už 45 let. Myslí si někdo, že se s tím dá někdy smířit ? Snad existují "andělé", nevím, já k nim nepatřím. Měla jsem sny, ideály, představy o svém životě. Všechno je jinak. Bude mi 70 a svůj vlastní život nežiji, všechno jsem musela přizpůsobit jejím potřebám. To, o čem autor píše, toho jsem si užila až až. Na dovolené jsem byla ve svém životě 2x. 

Myslíte, že se dá vždycky ubránit pocitu šílené nespravedlnosti a bezmocné zloby? A aby se člověk "neubrečel", musí se naučit být víc cynický. Aby se člověk neubrečel, aby v sobě zabil touhy, naděje na změnu, závist..

Když poprvé přišlo podezření, že se u mého syna jedná s velkou pravděpodobností o autismus, tak ve mě hrklo.. Prošla jsem si  všemi  stádii, od popírání po sebeobviňování. Do dnes jsem se s tím vnitřně nesmířila a největší hlavu si dělám z toho co bude až já nebudu schopná se o syna postarat. Pátrání po jakékoliv informaci byl můj každodenní počin v nočních hodinách, když  šli všichni spát. Stále nevím co mě čeká a jak vše zvládnu a jakákoliv informace, poznatky jsou přínosem.

   Pohledy lidí, kteří mě ,ač mlčky, odsuzují za "nevychovanost" mého dítěte jsem také ještě stále nevstřebala. S přicházejícími pocity hanby, červánky ve tvářích a se slzy na krajíčku spěchám pryč v náručí se svým synkem, jen abych se vyhnula těm "pálivým" pohledům do zad.

   Společnost je málo informovaná, společnost neví že se jedná o postižené dítě.. Vždyť vypadá úplně normálně!! Ano vypadá, ale zdání klame, bohužel.

   Tak nebazírujme na slovíčkách a snažme se být více ohledulpní :) Nikdo to nemá v životě jednoduché. Takže za mne, blog +. Každé info se počítá :)

No tak zkuste to brát tak, že víte co vás čeká - alespoň zhruba. Normálně lidi taky neví, co je čeká, vy už víte alespoň, že syn prostě má takovou odlišnost od průměrné společnosti a je potřeba ho tak brát. Neříkal bych, že je postižený nebo nemocný - prostě je jiný.

Na pohledy se vykašlete. No sice se to lehko řekne, ale berte to tak, že 60% populace má IQ nižší než 100, což i tak není mnoho... Tak proč se zaobírat blbci ;) Vy se opravdu nemáte za co stydět!! Staráte se snad o dítě/děti jak nejlépe umíte, tak na to buďte patřičně hrdá!!

Četl jsem si včera o autismu na wikipedii no a těch příznaků... - znám spoustu lidí, kteří více nebo méně těch kritérií splňují a když jsem se tak zamyslel nad sebou a svými dětmi, tak zrovna tak. Tak ty pohledy lidí musíte brát s rezervou - třeba jsou na tom mnohem hůř než váš syn, a prostě jenom nechápou kontext dané situace.

Tak hodně úspěchů doma a hlavně venku

Obávám se, že za blbé komentáře v diskuzích si pan Forejtek může tak trochu sám - to, že se mu narodilo postižené dítě mu nedává právo povyšovat se nad ostatní - starat se o takové dítě není zásluha, ale úděl.

Jeho blog jsem tedy nečetla, ale z tohoto článku jsem nenabyla dojmu, že by se nějak povyšoval nad ostatní - Vám to tak připadá?

To chce něco jako

http://www.zazzle.co.uk/i_have_autism_thanks_for_being_patient_t_shirt-235522197822372270

U nás ve firme jeden autista pracuje jako programator a ikdyz se mu prace musi zadavat jinak nez ostatnim a obcas to co napise je zahadna zmet prikazu ktera se jen tezko lusti (ostatnim programatorum, on se v tom vyzna) , tak bych rekl ze jeden z nejproduktivnejsich lidi ve firme...

Respekt a podpora, pane 

Je také možné, že naše racionální uvažování je naopak mimo světu dítěte, které je facinováno ochlupenými lidmi a má svůj svět celkově. Snaha je zavírat do oddělení, kde jsou odděleni od ostatních, aby nerušili jinakostí.. at už mladí nebo starší. Jiní považují podobné děti za dar lidstvu.. které se i v pokročilém věku dokáže chovat velmi dětinsky a nevzrále oddělující to odlišné zvllášt...

Svého času jsem si myslel, že v roli mé babičky se střídá vícero lidí..věci dýchaly..asi jsem měl svůj svět ..zpětně bych asi rád tenhle než ten seriozní , racionální

Je to zajímavý rozhovor, nicméně mi jenom potvrzuje to, co jsem už z blogů pana F. dříve přečetla. Není srovnaný s autismem syna, reaguje podrážděně, má pocit, že si okolí má sednout na zadek. Jenže okolí má svoje problémy a nepozná autistu narozdíl od Downova syndromu. Jak má dotyčný vědět, že dítě není němé nebo spratek, ale autista? Když ho v tom pan F. nechá vykoupat? Divný přístup.

Nevím, ale autor popisuje situaci, kdy dospělý sám osloví pro něj cizí dítě, ne? Takový člověk musí očekávat vše ... a ještě něco navíc. Němé dítě, dítě mluvící cizím jazykem, spratka, mentálně postiženého. Nemám autistické dítě, ale dítě extrémně citlivé a nesnášela jsem, když mi na něj šišlaly babičky v obchodě, když sedělo ve vozíčku, protože začalo při oslovení cizí osobou řvát jako siréna a vydrželo to i dvě hodiny v kuse. Takže, pokud oslovíte dítě, musíte očekávat všechno. Vy jste dospělá.

Co by Vítek vzkázal? Svému otci, že je hlupák! Máme doma těžce postiženého bratra, 25 let se o něj matka stará. Ale napsat něco takového "Někdy se lidé snaží na chlapečka promlouvat, a to je nechávám, ať se v tom vykoupou. Už vím, jak s ním zacházet, ale oni ne, protože se s něčím takovým ještě nesetkali." Tak by nás musela hanba fackovat.

Autor tím říká: Mám postižené dítě, tak jaksi větší morální právo, že může obtěžovat okolí více, než to děti dělávají. A místo toho, abych se snažil takové obtěžování co nejvíce eliminovat, tak si jej ještě užívám, protože vy všichni máte děti zdravé, tak si to taky užijte.

Už jsme se s podobným přístupem některých rodin s postiženými dětmi setkali a je to vždy na blití.

Tvrdé, ale pravdivé.

Jen stále nechápu, proč s v panu Forejtkovi "vaří krev"..."a nechává v tom lidi, co se snaží na chlapečka promlouvat vykoupat"....většina lidí přece opravdu neví, jak má k dětem s tímto postižením přistupovat, navíc každé vyžaduje individuální přístup.Na první pohled opravdu těžko rozeznáte, zda je dítě autista či jen ve špatné náladě nebo jen nezvedené. Samotní rodiče kolikrát netuší a dlouho musí zkoumat, jak se svým vlastním postiženým dítětem zacházet. Chápu, že to je zoufale únavné, věčný boj a nekonečná dřina okolí vysvětlovat, co je s vaším synem, ale to je zkrátka realita. V dnešní době, když se k vám přidá cizí dítě, tak se spíše bojíte, že Vás někdo osočí z únosu nebo obtěžování. Doufám, že je to jen autorská licence nebo neobratná formulace.

Ano, i mě to jeho "a to je v tom nechám vykoupat" poněkud zaskočilo. Myslím, že v sobě pořád nosí zlost, že se mu narodilo autistické dítě. Je to pochopitelné, ale ostatní za to nemůžou.