Sláva je chleba s máslem a s vajíčkem, říká Marek Valiček

Z kádrových důvodů se nedostal na žurnalistiku. Psaní pak zase objevil až na blogu iDNES.cz. Letos se stal šťastným sedmým Blogerem roku. Rady rozdává nerad. Když už tak v infinitivu: "Žít do plnejch. Všichni."

V době vzniku rozhovoru jste publikoval 683 článků. Proč jste ještě nevydal knihu?

Dvě nabídky už proběhly. V jednom případě jsem se ale nechtěl podřizovat scénáři sbírky povídek podle představ nakladatelky, ve druhém jsem se asi málo radoval z nabízené možnosti. Naučil jsem se už, konečně, na nic netlačit. Nechávám všechno plout, nic a nikoho nekoriguju. Už vím, že ty opravdu nejpříjemnější lidi a věci k nám přijdou až ve chvíli, kdy nejsme urputní. Blbý na tom je, že se do stavu takového poznání člověk dostává až v určitém, vyšším věku. Jak já moh mít ještě krásnější život! Ale ke knížce. Samozřejmě, byla by fajn i proto, že by udělala radost těm, kteří se mě na ni ptají. Snad to nějak klouzne. Zatím se všem mým čtenářům omlouvám.

Připadáte si na blogu jako svobodný spisovatel nebo pavouk sociální sítě, který se živí karmou, čteností a chválou? Co pro vás tyto komodity znamenají?

Celé to moje psaní blogů jede přes oblouk ješitnosti, to z počátku, k radosti, jak je to teď. Kdysi jsem hlídal karmu a futroval si ego nějakými čísly. Přece jen jde o hodnocení něčeho, co jsem se nevyučil, čím se neživím, ale co v sobě pořád tak nějak mám. A jestli se cítím jako svobodný spisovatel? No, to by mi musela huba upadnout, abych o sobě někde řekl, že jsem spisovatel.

Říkám, že jsem zapisovatel. Cítím se při psaní dobře. Dostal jsem se ke klíčům od pokojů, do kterých jsem zatím jen nakukoval. Opatrně si v nich sedám ke stolu, na kterém si na mě otvírá hubu notebook. Tak se cítím. Spokojeně, v radosti nad tím, jak moje texty vnímají lidé, kteří si na ně najdou v tom blázinci, ve kterém existujeme, trochu času. A slovo komodita, které jste v dotazu zmínil, mi vždy připadalo jako označení nějaké veliké těžké skříně. Nemám to slovo rád. Žít ve skříni je nuda.

Přemýšlíte při výběru tématu článku o tom, co by se mohlo líbit čtenářům nebo to necháváte náhodě?

Jsme zase u toho mého pozdě zjištěného nic nikomu nepodsouvat a neurčovat. Ani sobě samému. Nebudu psát o uprchlících z Afriky, protože vím, že nemám potřebné informace nebo vlastní zážitky, abych byl v textu relevantní. Přestal jsem se míchat do politických blogů, protože na to tu jsou jiní machři, to nemyslím pejorativně, a jiní, kterým zřejmě dělají dobře hlavně ty vaše komodity, tak na mě jejich texty působí.

Snažím se, aby moje psaní bylo o příbězích. Aby mělo podobnou poetiku jako chvíle, ve kterých mé příběhy vidím, slyším nebo si je představuji. Náhoda je jen začátek textu! Teprve po ní se mi písmena lepí při psaní k sobě a slova se od sebe odstrkávají díky interpunkci. Jestli se mi text sem tam podaří, stejně nakonec vyhodnotí jedině jeho čtenáři.

Máte teď větší povědomí o své cílovce než dřív a podvědomě se snažíte naplnit její potřeby?

Povědomí o cílovce mám. Jednak jsem vyučenej v reklamě, kde se to targetama, budgetama a cílovkama jen hemží, a jednak moc rád diskutuju s lidma pod mými blogy. Nemyslím, že moje texty plní nějaké čtenářské potřeby. Přepokládám, že je lidem dobře u mých slov. Co víc si přát, když pro mě je psaní radost?

Vaše články jsou v blogosféře velmi populární, pak ale vyjdete ven a nikdo vás nezná. Není to frustrující?

Mám být nervózní z toho, že když vyjdu ven, tak nikdo nepozná toho populárního blogera? To jsem netušil. Ale vážně, sláva je bál a každej bál má někdy konec. Nepíšu kvůli slávě v zemi, kde slavní jsou ve VIP zprávách, protože si nechali vycpat tělo nebo vaří halušky s Jiřinou Bohdalovou. Sláva je snídat chleba s máslem s nakrájeným vejcem na tvrdo. Sláva je mít komu podat ruku a vědět, že vám ji nezkroutí. Sláva je umět se rozhodnout. Sláva je smát se s někym. Sláva je i ranní víteco mojí Stelly někde v parku. Sláva je naše vlastní otevřenost.

Seznámil jste se přes blog s někým?

Anita je z Belgie a přivezla mi na naše první setkání bednu vynikajících pralinek Marcolini a často na mě při našich diskuzích naléhá: ti řikám, sepiš to. A další z čtenářek mě například oslovila v parku při venčení Stelly. Jestli nejsem náhodou ten Marek Valiček, co píše blogy. Takže máte pravdu, přes blog se i seznamuji. Díky!

Psal jste před nástupem internetu pro sebe, pár známých, do literárních časopisů, do šuplíku nebo na podpal do krbu?

Vyrůstal jsem za komunismu a měl jsem štěstí na lidi, co milovali češtinu. Moje babička, moje třídní učitelka na základní škole a nakonec moje středoškolská profesorka, paní Jiřina Tyclerová, která poznala, že si s češtinou lehce rozumím. Že si rád hraju se slovy. Že rád čtu. Mě bavilo i to, co ostatní opravdu nemuseli: psát si čtenářský deník.

A pak byly doby s chmýřím pod nosem a milostnými básničkami a pak kdysi kdesi něco v Mladém světě a v Dikobraze a mně jako jediné správné přišlo vystudovat novinařinu. Že komunistickou, jsem v tu dobu vůbec neřešil. Prostě jsem chtěl psát. Ale v západním Německu vyemigrovaný strýc nebyl dobrým doporučením, takže se žurnalistika nekonala. A já přestal snít a začal jsem pracovat. A nepsal jsem. Přišlo to až s blogem tady. A s vyšším věkem. Bohudík!

Často v článcích adresujete svou matku. Je pro vás výjimečnou inspirací nebo jde o ženy obecně?

Bible je nudné čtení proti životu vedle mojí matky. Pán Prstenů nemůže být nikdy tajemnější než ona, když chce, a Betty Mc Donald jako by s mojí mámou kamarádila přes plot u naší chalupy. Každá máma je výjimečná. Bez rozdílu. Ale je obrovský štěstí, myslím že jedno z nejdůležitějších štěstí na světe, když si můžete s mámou povídat. Ne jí poslouchat na slovo nebo radit. Povídat.

Slova mezi námi fungují i jako doteky. Máme jeden o druhého strach a přitom se pořád smějeme. Hodně mých dobrých známých říká, že by si tak přáli fungovat s vlastníma mámama taky. Jsem přesvědčený, že tak fungují, jen to někdy chce víc rozevřít oči a nastražit uši. Jinak nám zbytečně utíkají příběhy. Zase ty moje milovaný příběhy!

Máma dlouho nevěděla, že o ní píšu. Nebo spíš, že zapisuju naše telefonické dialogy a dávám je lidem k nahlédnutí. Máma nemá počitač ani tablet. Moje máma má vál na těsto, hrábě na zahradu a indulonu na obličej. To je moje máma!

Z čeho dalšího čerpáte literární vnuknutí?

Myslíte, že jsem schopnej to popsat? Kdybych to vysvětlit dokázal, nebyl bych u konce? Ale dobrá. Já jsem asi tak trochu magor. A je mi v tom dobře. Mám rád lidi. Rád je pozoruju na ulici, rád je poslouchám v kavárnách na tajno, nebo jako člen některé mojí party. Těší mě je vidět se smát a přímo hltám příběhy všech, co mě minou, ať je znám nebo ne. To je primární literární vnuknuti, jak říkáte. To moje magorství následuje až pak. Co když ten odvyprávěný příběh neskončil tak, jak nám bylo podsunuto? Co když je za záhybem silnice, po které jedete přes Brdy, mořská zátoka?

Proč by rozhledna na Petříně nemohla být hlava želvy, která z kopce a stromů na něm vystrkuje hlavu a večer si Prahu pod ní prohlíží dvěma rozsvícenýma červenýma očima? Co když je ten dílek čokolády, který jsem si strčil do pusy, úplně poslední chuť čokolády, kterou zažiju? Někomu pro život stačí reálně zažité, já mám rád i to další, co nevidíme, nemůžeme prokázat, ale evidentně to funguje. V tom jsem asi trochu magor. Ale lidmi akceptovaný, jak jsem si všimnul.

Karel Boháček říká, že se mu líbí, v co jste se na blogu postupně vypracoval. Jak byste tuto evoluci popsal? Byla tam i nějaká revoluce?

Taky jsem Karlovi na to vyprofilování zareagoval v diskuzi! Udělal mi radost. Potvrdil to, co už mi pár lidí řeklo a někdo dokonce napsal do diskuze pod blogem, že prej mám svůj styl. Neumím pracovat s pochvalama nebo nějakým hodnocením, o kterém nejsem přesvědčený. Nejlepším hodnocením pro mě je sranda, úsměv, připomínka nebo jen slovo hezký, který mi lidi napíšou pod text na iDnesu nebo na Facebooku. A to je ta možná evorevoluce, kterou dáváte do otázky. Vyprofilovat cokoliv - chleba, text, zmrzlinu, dalekohled - tak, aby z toho měli ostatní dobrej pocit. Nenechat se řídit pouze vlastními potřebami. Nevnucovat. Nabídnout. Pro radost. Je to ale sakra těžký!

Co jste dělal 17. listopadu 1989?

Bylo mi dvacet šest let a byl jsem druhým rokem zamilovanej. Ten vztah pak trval víc než čtvrt století. A za mojí mámou tenkrát přijel po prvé od roku 1968 její brácha. A babička seděla u televize a říkala: takhle je to v pořádku. Lítali jsme po Praze, četli noviny a s velkým napětím čekali na všechny ty možné druhy jogurtů, které pak zaplavily do té doby nudné regály v samoobsluhách. Jak to všechno dopadlo nejen s jogurtama, víme všichni.

Někteří blogeři v diskusích pod svými články sklízejí posměch a invektivy, jiní pochvalné komentáře. Co poradit blogerovi, který by rád patřil do té druhé skupiny?

Kristepane, já vám přece už na začátku rozhovoru řekl, že jsem se konečně dostal do fáze, kdy netlačim a neradim. A vy na mě s takovým šrapnelem. Zkusím tu radu jinak. Každej náš krok je risk. I když tak zdánlivě nemusí vypadat. A abychom risk co nejvíc omezili, měli bychom se stále poučovat, z vlastní zkušenosti nebo ze zkušeností jiných. Kdo toho není schopný, zláme si haxny. I já jsem v diskuzích sklízel a sem tam ještě sklidím. Ale sklidím a zklidním. A zapamatuju. Jestli se tím pár dní poté budu řídit, je už jiná otázka.

Vaše články jsou delší kraťasy, takové bermudy. Pro internet ideální formát, nemáte ale někdy chuť rozběhnout se dál než k první pointě?

Už jsem se rozeběhl. Jedna knížka je skoro dopsaná. Druhou souběžně začínám, protože v současnosti prožívám opravdu zvláštně silné dny v mém životě. A taky jsem přijal nabídku pokusit se napsat text pro divadelní hru. Doufám, že jsem se v těch třech textech dostával dál, než k první pointě.

"Mužskej, co rád žije," popisujete sám sebe v profilu autora. Máte na mysli drobné požitky jako pivo u hokeje nebo i vyšší jako skok s padákem?

Nejsem slavnej, a tak mě neznáte. Já a hokej nebo skok padákem? Ne. To fakt nehrozí. Nemám nic proti lidem, co se rádi hýbou a nemám nic proti lidem, kteří pohyb potřebují pouze k přesunu z místa na místo. Nebo aby si zaplavali v létě v rybníku, nebo aby si doma lehce opilí sami zatancovali na oblíbenou písničku. Vím, že se opakuju, ale to tak starší lidi už dělaj: miluju příběhy.

Miluju stoly plné domácího jídla a přátele na židlích kolem. Mám rád ten šum slov, který modelují plné pusy jedlíků. Jsem blaženej, když si u takovýho stolu sedne k mý židli můj pes. Radostí mě může klepnout pepka, když si slovně pohraju s nějakým dítětem mých přátel. A lahodí mi, když kdysi děti, teď už dospělí lidé, sem tam i v lehké opilosti řeknou, že jsou rádi, že vyrůstali i vedle mě. Chlapa s pusou plnou sprostejch slov, který ale nikdy nelítaly prostorem vulgárně. Že moc rádi vzpomínaj na moje večeře a hry se mnou. Nebo si užívám chleba se sádlem s cibulí, kterej si s mámou dáme na lavičce u kůlny na chalupě. Máma na chleba, dřív než ho mázne domácím sádlem, kápne pár kapek magi.

A taky moc rád cestuju. Po světě i u nás. Ale u nás jsem dost zanedbával. Takže začínám napravovat poznávání kopců, kostelů, hřbitovů, řek a lesů. Když jsme jeli před pár dny ráno v šest hodin autem ze Seče do Chrudimi, projížděli jsme krajinou plnou zatáček. Málo vesnic. Jen příroda! Slunce fungovalo, louky kolem silnice byly jako orosený peřiny a na silnici žádný auta. Jeli jsme pomalu, okna dokořán a z nich jsme do luftu nechali stoupat písničky Tonyho Bennetta.

V Chrudimi jsem si dal k snídani v rohovém řeznictví kus domácí paštiky a z pytlíku jí dloubal na stojáka rohlíkem. Bylo to ráno, na které se nezapomíná! Mám čím dál tím víc rád malý města jako Sušice nebo Slatiňany. V takových místech cítím, že lidi v nich jsou si blíž a den v nich běží pomaleji, jen tak poklusává. To co jsem teď popsal je pro mě žít rád. Jděte k šípku s nějakým hokejem a skokem padákem.

Víc toho o sobě v profilu nepíšete. Jste v civilu ukecaný nebo mluvíte jen, když se to dá tesat do kamene?

Jsem strašně ukecanej! Já to vim. A obdivuju všechny, co se mnou vydržej. Mám pořád potřebu cokoliv komentovat a často jsem přáteli a rodinou okřikovanej, že moc křičim. Další krásná vlastnost češtiny - okřikujou mě abych nekřičel! Jo. Jsem mluvnej.

Může spisovatel žít naplno? Nepřetváří si spíš realitu do slov a vět, zatímco skutek utek? Nebo to chce psát s mírou, která by nenarušovala chlapské řádění?

Chlapi přece musej řádit. Kdyby neřádili, co bysme si asi tak přečetli? Jakou muziku bysme si poslechli a na jaký obrazy bysme koukali, na svatý? OK, obrazy jsou to pěkný, ale pořád tak nějak nudně stejný, až na sv. Šebestiána například. I ženský musej řádit. I děti. I zvířata. Hlavně neustrnout. Neuvelebit se v křesle s pánví míchaných vajíček na břiše před zapnutou bednou. Žít do plnejch - popelář, spisovatel, lékař, pornoherečka, poslanec, prodavačka. Všichni. Realita našich životů je totiž taková, jakou si ji uděláme jen my sami. A úsloví všeho s mírou? No, dejme tomu, čas od času. Ale nenaložte si, když vám chutná.

Cítil jste se někdy závislý na internetu a blogu nebo virtuální svět berete s nadhledem?

S tímhle na mě nechoďte. To na mě nefunguje. Na FB jsem proto, abych věděl, co se děje u lidí, které mám rád, abych dostal tip na muziku, restauraci nebo výstavu. Rád v tomhle prostředí mluvim s lidma, co žijou na druhý straně zeměkoule a dávám lidem podněty, na co se jít podívat, co si uvařit, čemu se vyhnout. Pak zaklapnu tomu notebookovýmu drakovi tlamu a vyrazím do Rudolfina na výstavu nebo na pivo za známejma na náplavku. Nebo vyrazíme se Stellou na vejlet. Naposledy Skryská jezírka. Vřele doporučuji. Na sítích závislý nejsem. Závislej jsem na chutích, dotycích, radosti.

Neprovokuje vás občas nějaká debata k tomu, abyste se pustil do tvrdého argumentu nebo širší analýzy?

Jak jsem už řekl, jsem příběhovej. To je asi to správné slovo, které nahradí vyprofilování nebo styl. Hybnou událostí pro mě tedy není házení špíny mezi politiky nebo uprchlíci z Afriky. Neumím se k podobným událostem postavit, protože je neznám. A nejsem přesvědčený, že kvantum informací, ke kterým se dostanu, obsáhne plně to, abych dostal odvahu a oprávnění se k těmto tématům písemně vyjádřit. Ale samozřejmě jsou oblasti, kde v diskuzích hájím to, co jsem mohl poznat a v čem jsem žil a žiju. Třeba charita, dobrovolná sdružení, všeobecně prospěšné společnosti. To jsou témata! Ne Sobotka, Babiš a Nagyová.

Pod jakými články nejčastěji komentujete a kterým autorům příležitostně kliknete na karmu?

Já do diskuzí pod mými oblíbenými blogery lezu strašně málo. Můžou mít dokonce pocit, že je nečtu. Já si jejich texty nechávám uhnízdit v hlavě. A pak vyletěj ven a začnu hnízdit na novejch. Mojí jasnou královnou blogu na iDnesu je Marta Kučíková. Její život tam někde v Italsku, její sakra těžká životní zkouška, její láska k rodině a její excelentně, jakkoliv tohle slovo nemám rád, vymazlený vztah k češtině a dávka humoru v ní, která by naplnila těla v obrovském stádu slonů a ještě by zbylo na pár vorvaňů. Tohle všechno z ní tu královno-carevnu blogových příběhů dělá.

Její styl je mix Jindřišky Smetanové a Betty Mc Donald. Moc se těším, že se jednou potkáme osobně. Opravdu moc. Marto! A pak tu jsou další lidi, co rádi píšou a je to na jejich textech poznat: Vladimír G., Tina S., Jitka Š., pan Větvička, Tereza B., Zuzana H., Jana M. a hodně dalších. Karel B. fotí a pouští muziku a denní lekci dějepisu si v posledních měsících dávám se Šárkou B.

Když adminům v emailu děkujete za umístění článku na titulní stranu vždy nějak zglosujete počasí. Jak moc se klima podílí na vaší náladě?

Nejen k vám při děkování za píchnutí na titulku, ale všude tam kde to nemůžu říct hubou, přeju písemně fajn den nebo fajn červen a tak dále. Až jsem tím lez v začátcích lidem v diskuzích na nervy a pokládali to za servilní. Ale já to tak mám. Jsem znamením Štír. Čili mám rád horko. A to fakt a bez vyjímky. Říjen až duben je pro mě doba, kdy se musím násobněji než ve zbytku roku dobíjet všim, co jde proti dešti, sněhu, krátkým dnům a šedivým parkům.

Nemám zimu rád. Nemám rád ani Vánoce. Ale jakmile začnou chrchlat velikonoční řehtačky, vím, že přijde moje doba. V létě se lidi víc smějou, víc jsou spolu a svlečený jsou, když je třeba, natotata. Léto, kór teď to červnový, miluju. Ta síla všude, ty dlouhý dny, těch lidí v ulicích. Těch příběhů!

Co byste vzkázal svým čtenářům?

Že budu dál psát tak, abych je nikam nesměroval, abych jim nic neurčoval, nekategorizoval a nebyl za mudroprda. Že mi vždy půjde o dobrej pocit ze čtení. O radost. Sám to tak mám moc rád. A mějte se fajn!

Adam El Chaar