Nic lidského mi není cizí, říká Zuzka Součková

Její kniha vyšla koncem října a brzy se vyprodala. Svědčí to o síle příběhu této blogující běžkyně. Bez nadsázky se dá nazvat americkým snem. V anketě Bloger roku 2014 se umístila jako druhá v kategorii Objev roku.

Svůj blog totiž začala psát na popud soutěže o účast na půlmaratónu v San Franciscu. Soutěž vyhrála a do Ameriky jela. Spisovatelské ambice nedávno také naplnila. Jaké jsou její cíle do budoucna?

Začala jste blogovat kvůli soutěži iDNES.cz o účast na půlmaratónu v San Franciscu. Doběhla jste tam dvanáctitisícá třístá. V Objevu roku 2014 jste druhá. Co Vás letos dostalo do tak zářné formy?

Já bych asi nesrovnávala jablka s hruškami. Přece jen při běhu se musím trochu hýbat, kdežto při psaní většinou sedím, někdy dokonce ležím. Pravdou je, že mnoho myšlenek mě napadá právě při běhu. Nedávno, když jsem se trápila na závodě a nadávala si, co tam dělám, mě napadlo, že přece běhám, abych měla o čem psát. Nicméně Agatha Christie také kvůli své tvorbě nevraždila. Nevím, jestli se tomu dá přímo říkat zářná forma, ale možná jsem pochopila, čím čtenáře zaujmout. Píšu pro radost svoji i svých čtenářů, snažím se pobavit a rozesmát, což se mi zřejmě dle zpětné reakce v diskuzi daří.

"Věk je jen číslo," zní Vaše motto. Je jen číslo i umístění v této anketě? Co pro Vás druhé místo znamená?

Věk je opravdu jen číslo. Mám to vyzkoušené. V mládí jsem na tom zdaleka nebyla tak dobře po stránce fyzické ani psychické. A druhé místo v anketě? Je to číslo, které pro mě znamená, že čtenáři rádi čtou mé blogy, že je baví a pobaví. Že je dokážu rozesmát, i když je to někdy na můj účet. Nebo možná právě proto.

Nedávno Vám vyšla kniha Když se dáma rozběhne... ani v padesáti není pozdě. Jak v sobě najít odvahu k tak radikálnímu kroku jako je běh, když tělo z toho nápadu vůbec není nadšené?

O tom všem vypráví moje knížka. Takže případní zájemci odpověď najdou přímo v ní. Nicméně stojí zato překonat občas svoji lenost a začít dělat něco, o čem si myslíme, že by nám nešlo, že to bolí, a že se to v určitém věku už nedělá. Na běhu je nejtěžší zvednout zadek z gauče. Jakmile už uděláte první krok, druhý, třetí, začínáte cítit, že by to mohlo jít. Já nejsem závodník, běhám pro radost a běhám si pro svoji denní dávku endorfinů. Ovšem někdy si říkám, co je to za sílu, která mě nutí o víkendu se zničit a v úterý už zase někde pobíhat. Běhání, musím přiznat, občas bolí. A někdy i hodně. Ale stojí to za to.

V jakém nákladu kniha vyšla? Kupují si ji lidé? Jaké jste zaznamenala ohlasy? Cítíte se teď uznávanější, než jen coby blogerka?

Kniha vyšla 30. října v nákladu patnáct set kusů. Za první dva měsíce bylo prodáno téměř šest set kusů. Momentálně vím, že ve skladech už není. Já mám posledních pár kousků, ty si nechávám na besedy a autogramiády, na které mě čtenáři a běžci zvou. Ohlasy mám úžasné. Ani jsem to nečekala. Lidi mi po přečtení píší, jak je kniha oslovila a motivuje k překonávání sama sebe.

Z recenze

Že jste závislákem jako Zuzka, poznáte právě podle toho, že po přečtení jedné dvou stran z knihy začnete cítit mravenčení v nohách, a třebaže zrovna sedíte ve vlaku směrem kamsi, reálně začnete uvažovat o tom, že byste vystoupili o zastávku dříve a zbytek doběhli. Nebo alespoň předstíráte, že jdete na WC do druhého vagónu, a přitom uličkou nenápadně popoběhnete, protože chcete do žil dostat alespoň špetičku toho endorfinu, který kape z řádků knihy.

Lidi mě teď někdy zastavují na ulici, děkují mi za knihu, chválí ji a tvrdí, jak mě obdivují. Jediné, co mi vyčítají je, že je moc krátká, ať koukám vydat další. Jen tak mezi námi, už se na ní pracuje. Je příjemné vědět, že kniha, kterou jsem napsala, dokáže čtenáře oslovit, pobavit, motivovat a že má smysl. Je to velmi milé. Blogování v mém životě má také své místo. Mám ráda, když dostanu nápad, zpracuji ho a lidem se líbí. Zpětná vazba je na blogu velice rychlá. 

Zůstaly ve Vaší knižní prvotině nějaké nepostřehnuté překlepy, které už nejdou podobně snadno jako v blogu opravit?

Pravdu? Knihu jsem ve své knižní podobě nečetla. Občas přečtu na besedě nějaký úryvek. Ale že bych si vzala knihu do postele a četla ji, tak to ne.

Už jste někdy vypustila blog, kterého jste vzápětí litovala? Stydíte se někdy za své myšlenky poté, co je obnažíte v blogosféře? Nebo spíš předtím?

Myšlenky, za které bych se styděla, sice také občas mám, ale rozhodně si je nechávám pro sebe. Nemusím své nitro odhalovat úplně.

"Jsou dny, kdy sama sebe nepoznávám. Třeba řeknu někomu nepříjemnou pravdu do očí a pak jen sedím a přemýšlím, kde se ve mně vzalo tolik odvahy. Nebo naopak. Něco si myslím a nedokážu najít ani špetičku vůle, vyslovit to nahlas." Co jste v poslední době řekla pěkně od plic a co raději ututlala?

Ano, tahle slova jsou z mého blogu. Nicméně momentálně si na nic nevzpomínám. Ve své mysli se teď hodně zaobírám během, který mě zanedlouho čeká. Jde o závod Vltava Run, etapový závod od pramene Vltavy do Prahy, při kterém společně ve dvanácti lidech zdoláme tři sta padesát kilometrů.

Kudy v poslední době nejraději běháte?

V poslední době dávám přednost běhání v terénu, v horách. V letošním roce se nezúčastňuji žádných masových městských akcí. Kromě běhu podél Vltavy mě čeká v květnu ještě půlmaraton v Beskydech. V červnu pak tradičně Poutní maraton cestami necestami česko-německého pohraničí. Na léto mám naplánované tři terénní triatlony. Také se moc těším na půlmaraton v Českém ráji.

Podělíte se o nějakou aktuální veselou historku?

Většina běžeckých veselých historek je veselá pro čtenáře, nikoli pro mě. Nedávno jsem běžela závod v běhu do vrchu, šest kilometrů pořád do kopce. Kopec nahoru se hrozivě tyčil před námi. Závodníci se neohroženě pustili do boje s ním. V mžiku jsem já, jedna silnější běžkyně přede mnou a jeden šedivý ohnutý stařík za mnou, zůstali na konci. Pán za mnou ztěžka dýchá, sípá, přemýšlím, jestli nepotřebuje pomoc. Promítám si v duchu zásady první pomoci. Jak jsem se tak zamyslela, stařík udělal myšku, prosmýkl se kolem mě jako úhoř, jeho červené spartakiádní trenýrky mi zamávaly a zmizel za zatáčkou.

Pojíte s joggingem i své dovolené nebo si na nich dopřáváte pasivní odpočinek?

Cestou na jih a zpět většinou pobýváme několik dní v Alpách, proběhneme pár horských tras a podnikneme vysokohorské túry. Protože nás láska ke sportu s mužem spojuje, jezdíme i na cyklodovolené. Občas ještě po kole nazujeme boty a vyběhneme. Bez běžeckých bot se v dnešní době už nikam nevydávám.

Jaké další sporty kromě běhání a kola provozujete? Zajímáte se také o zdravou výživu a další trendy nápomocné v tom, vůbec nevypadat na svůj věk?

V poslední době nejvíc běhám. Ale jezdím i na kole, na běžkách a lyžuji. Chci si pořídit skialpy. Mám pocit, že sport, při kterém ze mě nestříká pot, není sportem. Na tomto místě se ode mě určitě očekává, že řeknu, jak jím naklíčené zrní, nejím maso, vyhýbám se alkoholu a vyznávám další moderní výživové trendy. Jenže mně nic lidského není cizí. Kromě uzenin, polotovarů a instantních jídel jím všechno. Jsem všežravec a dobrým jídlem nepohrdnu. Samozřejmě také vím, že pivo je nejlepší iontový nápoj. Ráda si dám i víno. Ač odpůrce uzenin, občas podlehnu vůni, dám si na venku klobásu, pak je mi špatně a mám zase na dlouhý čas pokoj. Ráda vařím a peču. To že nevypadám na věk, ve kterém bych už měla plést ponožky a starat se o vnoučata, s mým aktivním způsobem života zřejmě souvisí, ale svůj vliv tady bude mít i genetika. Kdybyste viděli moji matku. Kromě toho, každý vypadá tak, jak se cítí. A já se cítím velice dobře.

Povídkami z běhání jste svůj blog rozběhla, po vydání knihy o něm ale brousíte i do dalších témat. Bude to od teď taková ta všehochuť nebo se do něčeho pustíte i hloub?

Jak jsem už předeslala, chci čtenáře pobavit, snažím se je rozesmát. Do čeho se pustím, to opravdu nevím. Většina myšlenek ke mně přichází spontánně buď při běhu nebo ve čtyři hodiny ráno. Pokud si nápad nezapíšu, zmizí. U postele mám blok, často rozsvítím a myšlenky si zaznamenám. U běhu je to horší. Nedovedu si představit, že bych na závodě zastavila, vytáhla notýsek a zapisovala si.

Často se v článcích vracíte do minulosti. Jaký je rozdíl v psaní o té bezprostřední minulosti, jež se ještě aklimatizuje v krátkodobé paměti, a o té dávnější, po které se musí sáhnout hloub do paměti dlouhodobé?

Jsem matkou tří dětí a s dětmi jsme zažili spousty veselých i neveselých historek. I když žiji přítomností, ráda na dětství své i svých dětí, vzpomínám. Většina čtenářů jsou také rodiče a mohou se s našimi prožitky ztotožnit. A když píši o přítomnosti, tak je to většinou něco, co mě cvrnkne do nosu.

Dochází u Vás při psaní k idealizaci reality nebo se pokoušíte o vyváženost?

Jako se jídlo musí okořenit, aby nebylo mdlé, tak i historce je třeba dodat šťávu. Tvrdím svému okolí, že nelžu, ale že se jedná o spisovatelskou fabulaci. To zní honosněji, přece!

Na blogu se hodně kritizuje Evropská unie. Připojila jste se článkem Evropská unie, tvé hospodaření se mi vůbec nelíbí! Jaký je Váš recept na budoucnost?

To jsem takhle běžela po pěšince, která je na svém místě už od mého dětství. Pak ji povýšili na cyklostezku a nasypali do ní miliony z fondů EU. Dnes se pěšina rozpadá a mě napadla myšlenka na tento blog. Pochopte, že jsem se o ni musela se čtenáři podělit. Spousta věcí mě štve, a když mě napadne, jak je vtipně zkritizovat, proč ne. Ale prvoplánovaně se politikou zabývat nechci. Recept na budoucnost nemám. Ale mám výborný recept na bábovku.

Co byste vzkázala svým čtenářům?

Pokud máte chuť pustit se do něčeho nového, udělejte to. Na nic nečekejte. A hlavně, čtěte i nadále mé blogy, zachovejte mi přízeň, a já se budu snažit, abyste se dobře bavili.

Adam El Chaar