Dobře už bylo, říká Bloger a Cestopisec roku 2014 Ladislav Větvička

Kromě skleněného íčka v hlavní kategorii si z předávání cen koncem dubna odnese také výhru ve zbrusu nové cestovní kategorii. Zaslouží si ji plně - jen letos se už koupal ve Wisle, Indickém oceánu a "Scyplem mořu", rozumějte Mrtvém moři. V nepřehlédnutelném ostravském nářečí vydal už tři knihy. Rád fotí jídlo, ale na svém blogu se vyjadřuje i k politickým tématům.

Píšeš lašským dialektem, který tě odlišuje od všech ostatních blogerů. Mluvíš tak i se svými ostravskými přáteli?

Mluvím tak jen se svými přáteli. A se sousedy. A v mojí knajpě. A tím to končí. Na finančáku ani s policajtama tak nemluvím. Takže ty, kteří to čtou na blogu, považuju za přátele a sousedy. Bohužel lašský dialekt, právě tak jako všechny ostatní moravské dialekty, je na vyhynutí. V Čechách už o žádných dialektech mluvit nemůžeme. Všechno pohltil pražský slang, který všechny televize cpou horem dolem do podvědomí diváků.

Největší tragédie je, že tato mluvená pražština je součástí moderních pohádek pro děti. Je to odporné. Ne ta pražština. Ta je v Praze hezká a mám ji rád jako kterýkoliv jiný dialekt. Ale je odporná, když ji slyšíte od dětí na Slovácku, na Hané nebo na Gorolach. To je neuvěřitelná kulturní devastace. My jsme zglajchšaltovali naše vlastní děcka. Dokonce jsem se nedávno setkal v Bratislavě s něčím podobným. Seriály pro děcka sice mají slovenské titulky, ale slovenské děcka mluví pražsky, protože dabing zůstal pražský…

Jsi spíš cestovatel nebo turista? Kde se Ti nejvíc líbilo a proč?

Nerozumím rozdílu mezi cestovatelem a turistou. Bylo mi fajně ve Vřesině u Jarka Na Mexiku, na stopu v zapomenutém Karabachu i na pláži v Hikkaduwě. A proč? To se nedá popsat. To se musí zažít a každý cestovatel nebo turista má jiné priority. Moje priority jsou jídlo, pití, příroda, lidi.

Po čem se v navštívených zemích nejvíc rozhlížíš? Děláš si už na místě nějaké poznámky pro články nebo žiješ okamžikem?

Nerozhlížím se, prostě čumím kolem sebe. Nic si nepíšu, jen základní poznámky, abych měl vodítko, až vystřízlivím z místní reality. Už jsem se naučil, že na zakázku prostě nic nenapíšu. Ten impuls přijde sám od sebe, někdy zítra ráno v pět, někdy v kyrgizském autobuse, jindy v zahuleném baru v Casablance. Anebo nepřijde. Potřebuju být sám, a hlavně mít po ruce kousek papíru nebo něco, čím můžu aktuální nápad zaznamenat..

Dovedeš si představit cestování bez foťáku, případně bez sdílení svých zážitků slovem?

Bez foťáku ne. Cestování bez foťáku, to je jak baba bez oka. Může být fajn, ale stejně máš pocit, že tam cosik chybí.

Kolik času za rok cestováním strávíš?

Nevím, nepočítám to. Užívám si to, co jsem si před čtvrt stoletím vysnil. Teď žijeme v období, kdy hranice jsou nejotevřenější za posledních sto let, tak to realizuju. Spousta lidí furt brečí, co všechno nejde. A já jsem si od prvního ledna vylezl na Lysou, opil se U Veličky, okupal se ve Wisle, žral tvargle Na Mexiku a prasečí kolena na Prajzke, pil pivko Na rožku, kafe v Klentnici, víno v Pavlově, slivovicu ve Zlíně, plaval v Indickém oceánu i ve Scyplem mořu.

Ještě štěstí, že lidi netuší, že to můžou dělat taky. Zpáteční letenka do Tel Avivu stála 2.400,-Kč, letenku do Gruzie už jsem pořídil i za 800,-Kč a konec konců, velký stopař Jirka Svoboda nebo velký poutník Franta Lizna cestovali úplně zdarma. Jirka okolo celého světa autostopem, Franta byl ve Španělsku i na Krymu z Česka pěšky. Ale na to já ještě nemám čas. V důchodu ještě nejsem a čas od času musím cosik robit, bo všecko je hrozně zdaněné a stoji hrozne peníze.

Kolik času strávíš blogováním? Co je Ti za to sezení a datlování odměnou?

Jak jsem říkal, blog mě obvykle napadne sám od sebe, třeba v pět ráno. Pokud ten nápad zaznamenám, je za čtvrt hodiny hotovo, pokud ne, je v hajzlu. Po probuzení z něho není nic.  Odměnou je, třeba když mi starý český emigrant z Jižní Afriky napíše, že díky mému blogu má pocit, že svět je ještě v pořádku. Nebo když mě někdo v tramvajce nebo knihkupectví pozná a nerozbije mi hubu. Nebo když mě moji čtenáři pozvou do jejich města na besedu a k tomu zrobí kohouta na paprice, koleno se zelím, domácí klobásky. To jsou okamžiky, kdy cítíš, že svět se ještě všude nezbláznil a máš z toho fajný pocit.

Své blogys vydal i knižně. Jaké to pro blogera je, když uvidí své spisy i na papíře?

Knižně vyšly jen mé první blogy do roku 2010, jmenovalo se to Ostravaci sobě. Další knížka na blogu celá nevyšla, jmenovala se Mamulovy děti. Ta je kompletně vyprodaná, knihkupectví si o ní píšou, ale já su sviňa. Nevydám a nevydám. Měli si to uvědomit včas a psat si o ňu, když ju ještě nikdo nechtěl. A třetí knížkou Tajemství bohatých Ostraváků  jsem prozradil tolik ze svého životního stylu, že jsem se od té doby raději krotil. Ale dvě nové knížky jsou připravené. Jen musím najít nakladatele, bo já jsem hrozně vybíravý. Fčil mají šanci se přihlásit.

Sice cestuješ, ale trvalejší mísení národů je Ti proti srsti. Kdo přesně je "multykulturni česky kolaborant"?

Právě proto, že cestuju, vidím, že všude, kde na jednom území žijí dva kmeny, tak je to jen otázka času, než jeden z nich získá převahu, vyvraždí muže druhého kmene a asimiluje jejich ženy a děti. Někdy to trvá stovky let, někdy jen malou chvilku. K žádným mísením národů nedochází. Vidím jen vraždy, genocidu a vyhánění. Češi a Němci. Arméni a Turci. Američani a Indiáni. Ukrajinci a Poláci. Angličani a Irové. Turci a Řekové. Srbové a Albánci.  Poláci a Rusi. Židi a Arabi. Sinhálci a Tamilové, Rusi a Ukrajinci.

Mír nastane až tehdy, kdy každý kmen má jasně stanovená pravidla a hranice. Multikulturní český kolaborant je slovy velkého vůdce Vladimíra Iljiče „užitečný idiot“, který si myslí, že naše společnost může být obohacena kdejakým Hotentotem a dělá vše pro to, aby Hotentota tady dostal, živil ho a platil pobyt jeho i jeho tisícihlavé rodiny. Všimněte si, že multikulturní český kolaborant to nikdy nedělá za své peníze. Vždy za peníze všech ostatních, a bude tvrdit, že to je pro naše dobro.

Typickým multikulturním českým kolaborantem je třeba ta paní podporující náboženské hadry a symboly ve škole, zakazující vybrat si, jestli chci mít ve svém bytě Ukrajince, Křováka, Cikána nebo Rusa. Multikulturní kolaboranti jsou politici, kteří podporují různá pravidla pro různé rasy a národnosti místo stejného metru pro všechny. Demokracie je nadvláda většiny s respektováním práv menšin. Systém, který multikulturní kolaboranti prosazují, je nadvláda menšin s nerespektováním práv většiny.

To vše placeno z daní posledních pracujících bláznů, kteří ještě nežijí jak paraziti z dotací a grantů ve státní sféře. Multikulturní kolaboranti se usadili obzvláště ve školství, které pak produkuje naprosto zbytečné multikulturní idioty nevhodné k jakékoliv práci. Multikulturní kolaboranti blokují rychlou, jasnou a rozhodnou práci soudů a policie. Multikulturní kolaboranti nás zbavili armády a nechali hranice bez dozoru.

"Mile děcka (ze Sýrie - pozn. redaktora), tady byste se nikdy necitily doma. Je tu zima, žereme tu prasata a zapijame alkoholem. Našu řeč se nikdy nenaučite a my zme smějici se bestyje. Naš humor nikdy nepochopite. Do konca vašeho života vam budeme davat najevo, že nejste odsud, bo cizinec neni našinec. Zrobim všecko pro to, abyzme zastavili vražděni u vas, abyste se mohli vratit dodom a pěstovat svoju kulturu. Ale nechci tu vašu kulturu vidět u nas. A pokud jakysik pravdolaskař ma pocit, že musime pomahat, tak určitě najde volny pokoj ve svojem baraku. Ja ho mam rezervovany pro synky z ukrajinske valky. Brzo jich tady bude dost." Tohle bys opravdu řekl dětem traumatizovaným válkou? A užs něco zrobil proti tomu vraždění?

Ano, tohle bych jim řekl. Naší povinností je postarat se o naše lidi, kteří jsou v nouzi. V rodině, v sousedství a v případě humanitární krize o lidi z okolních států s podobnou mentalitou a kulturou. Nehrajme si na zachránce světa. Byl jsem v Sýrii rok před začátkem vraždění, za které nesou plnou zodpovědnost ti, kteří tam začali dodávat zbraně „opozici“. Viděl jsem ty děti a spolu s jejich rodiči je fotil, mluvil s lidmi, chodil jsem pěšky nebo jezdil stopem v křesťanských oblastech i v oblastech okolo irácké hranice a Eufratu, dnes pod kontrolou tzv. Islámského státu.

O ty děcka traumatizované válkou se mají postarat okolní země. Turecko především, protože je za tu válku spoluzodpovědné. Libanon. Jordánsko. To je přece přirozené, že v podobném kulturním prostředí bude těm lidem lépe, než v zemi, kde se žerou prasata a pije alkohol. Anebo je cílem této migrace něco jiného? A na tvou poslední otázku – neudělal jsem proti tomu vraždění nic. Nešel jsem protestovat před americkou ambasádu, aby nedodávala zbraně „opozici“. Ani jsem nešel přesvědčovat synky z Islamostátu, že by toho už měli nechat. Myslím, že je důležitější se věnovat našim lidem, kteří na tom nejsou zrovna nejlépe, než si hrát na zachránce světa. Už za bolševika mi připadalo odporné přispívat na Fond Solidarity. A mimochodem, co jsi zrobil proti vraždění v Sýrii a Ukrajině ty?

Nejsem na tom o moc líp. Další citace: "Je to tak po věky věku. Jak se do země začnu stěhovat jine narody, rasy nebo naboženstvi, je zadělane na problem. Je enem otazka času, než životaschopnějši (plodnějši nebo bojovnějši) kmen zniči, vyvraždi nebo v nejlepšim připadě vystěhuje ten druhy." Co by země měly pro svou bezpečnost podniknout?

Jsme v nejpříznivějším období svých dějin. Nemusíme čelit ani německé rase, ani germanizačním pokusům, ani bolševickým pazgřivcům. Ale čelíme nenápadné multikulturní degeneraci. Bohužel si už čtvrt století myslíme, že nepotřebujeme armádu, že hranicema může projít kdejaký mamlas a o naši bezpečnost se bude starat Amerikán (intelektuální představa) nebo Rus (bolševická představa).  

Naše země musí vyměnit ombucmáňu, vyhnat multikulturní kolaboranty z jejich pozic, ze soudnictví, školství, policie a státní správy především. Obnovit akceschopnou armádu, mít pod dozorem hranice. Zastavit přísun demoralizujících dotací, vyrovnat rozpočet a splatit dluhy. Vystoupit z mezinárodních spolků, které nás přivedly do dnešního degenerujícího stavu. Jinak si koledujeme o pořádný průser. Moc času nám nezbývá. Další velký pád akcií a ekonomiky je před námi. A válka v Evropě je na spadnutí.

Kdyby nějaká totalitní země zabrala Česko jako v minulém století a její tajní si posvítili na všechny svobodomyslné blogery, zůstal bys věrný své zemi? Kam by ses případně vydal šířit svou kulturu?

Věrný své zemi? I když píšu o jiných zemích, není to o nich, je to vždycky vzkaz pro nás. Nemůžu být dlouho venku, venku mi nikdo nerozumí. A tady mi moji Pražané rozumějí. Takže nevydal bych se nikam. Stejně by mě zatkli a popravili jako prvního. Žádná totalitní mocnost, ani národně socialistická, ani internacionálně socialistická, ani multikulturně socialistická, nemá ráda, když si z ní někdo dělá srandu. Já nemám kam jít. Tohle je moje země.

"Svoboda slova buď je, anebo neni. Pokud je, tak je absolutni." Jak je na tom Česko? Je něco, co se tady nesmí říkat a psát?

Je tady hodně věcí, o kterých se nesmí mluvit a psát. A horší se to. Českou sodu by dnes nikdo neschválil. A co hůř, dnes se ji lidi bojí sdílet na svých fejsbůčkových profilech, bo co kdyby to někdo kontroloval? Divím se, že blogy ještě nezakázali. Jak si vůbec může někdo dovolit psát svoje názory veřejně? Spoustu věcí se psát nesmí, takže podle toho principu tady svoboda slova není, ale Česko je na tom pořád dobře oproti okolním státům. A to je Haškova a Peroutkova a V&W zásluha a tradice. Važme si toho. Když padne svoboda slova, půjde do hajzlu všechno.

Co bys ze svého obhájeného trůnu vzkázal svým čtenářům?

Děkuju! A buďte realisti, připravte se na to, že dobře už bylo.

Adam El Chaar