Co se děje doma už moc nechápu, říká cestovatel Michal Josephy

Na mou žádost o rozhovor odpověděl z brazilského Rio de Janeira, stejně tak se ale mohl ozvat z Mosambiku či Izraele. Cestovatel tělem i duší, jeho fotky z cest publikuje National Geographic. Neobdivuje Hanzelku ani Zikmunda - žije v přítomnosti. Nahlédněte do psychiky zvláštního tvora-cestovatele.  

Michal Josephywww.josephy.cz

Kde jste právě teď?

V lednové řece. Alespoň tak se v roce 1502 jevila Portugalcům zátoka Guanabara, když předtím Pedro Álvares Cabral náhodou objevil Brazílii. Dnes se zde rozkládá Rio de Janeiro, smyslné velkoměsto, které je plné nejen šarmu, ale i kontrastních sociálních rozdílů. Krátce jsem zde spolupracoval na jednom projektu se sociálním centrem Julio Otoni ve stejnojmenné favele, které si dalo za úkol udržet děti z dosahu gangů, distribuce drog a zbraní pomocí vzdělávacích, volnočasových a seberozvojových aktivit.

 
Co pro Vás vlastně znamená cestování?

Vystudoval jsem antropologii, tudíž do jisté míry beru jako svou povinnost, abych i prostřednictvím cestování poznal ty druhé, cizí a vzdálené. V době ustavování antropologie to byl třeba amazonský kmen Bororů. Dnes to mohou být i městské subkultury, kupříkladu specifická kultura a kult krásy na pláži Ipanema. Jen tak mimochodem, zde proslavené bikiny fio dental - v překladu zubní niť - se od oněch typických šnůrek divochů Nového světa liší v podstatě jen v technologickém zpracování.

Myslíte, že by člověk měl nejdříve poznat rodnou zem a až pak se vydat do světa, nebo je to jedno? Jaká je úloha cestování v poznávání sebe sama?

Jako malý jsem dokonce slýchával doporučení necestovat vůbec, když je země česká tak bohatá a hezká. Navzdory patriotismu však Honza či jiný národní hrdina opouští dobře známou pec a vydává se do světa, aby se vrátil bohatší o zkušenosti, princeznu či jmění. Ono překročení mezí dobře známého světa a zpochybnění navyklého uspořádání mysli je součástí sebepoznání. Pokud se pro tuto cestu rozhodnete, musíte být připraven na to, že dříve či později nahlédnete to, co už kdysi pravil Hérakleitos: “Kráčeje nenalezl bys hranic duše, i kdyby ses ubíral každou cestou - tak hluboký má smysl.“ Budete- li však vyznávát typickou českou pohodu a kafíčko na terásce, tak de facto neopustíte pec. Nic proti tomu - je to životní styl, kterému i rozumím, ale zkrátka není zrovna kompatibilní s překračováním takzvaných komfortních zón - ať už se to týká hranic států či seberozvoje.

několika fotografických oceněníBloguje na iDNES.czwww.josephy.cz

Co člověka z cest pořád táhne domů?

Táhne domů, to je zajímavý výraz. Mně se u toho vybaví buď to, že někam jdete a často pořádně nevíte, jak to skončí, nebo tah lososů. Jinými slovy - ať táhnete kamkoliv, domů vás tak nějak přitáhne vysoká koncentrace rodinných genů.

Podle čeho se rozhodujete, kam pojedete? 

Zajímají mě země bývalého portugalského námořního impéria, takže bych je v ideálním případě rád všechny navštívil, nicméně některé jsou finančně dosti z ruky. Rovněž bych stál o to vrátit se zpět do Mosambiku, abych získal další materiál k ročenkám a sociálním sítím UNICEF Mosambik, se kterým jsem tam spolupracoval. Nafotil jsem pro ně kalendář. To byla práce, která mi dávala smysl, nicméně v současné době je bez donora těžko myslitelná. Obecně se samozřejmě rozhoduji v rámci svých možností a také podle znamení. Ve chvíli, kdy nazraje čas, abych někam jel, začnou se častěji, než by bylo obvyklé náhodou objevovat různé symboly té země, odkazy a náznaky. Aniž bych je nějak aktivně vyhledával.

Co vás přimělo začít psát cestovní blog?

Byla to touha zkusit něco jiného, svého druhu experiment, v jehož rámci si chcete vyzkoušet nějaké způsoby vyprávění a také si najít svůj styl, který by dával smysl i širšímu publiku. V tom smyslu je to samozřejmě hodnotné a lze to každému doporučit. Pokud se však člověk nějak oseká a rovněž dostane pořádně za vyučenou, měl by si zkusit, zda je schopen obstát na jiném, širším kolbišti.

Dovedete si představit cestování bez foťáku? Jak moc je pro vás důležité sdílení zážitků?

Představit si to dovedu, ale přiznávám, že s velkýma obtížema. Vlastně se to znovu učím, abych neviděl v momentkách či neměl vnímání až příliš rámováno hledáčkem. Přistihnete se totiž při tom, že si jinak všímáte dějů a věcí, soustředíte se na něco jiného či se naopak nesoustředíte vůbec. Sdílení, pokud myslíte třeba na sociálních sítích, tak to pro mě příliš důležité není. Vlastně ze zásady nesdílím sebeprezentační materiály, které by vyzněly jen jako prázdná provokace. Pro osobní účely bych fotky de facto nepotřeboval. Podstatný je zážitek a ten se ve vás vždy nějak zakóduje a nemusíte na to mít obrazový důkaz. Sdílení zážitků či poznatků z cestování mi dává větší smysl třeba na přednáškách. Tam mám na základě zpětné vazby pocit, že to dokonce i někoho zajímá a není to obtěžující.
Přistihnete se někdy během cesty, že něco děláte jen proto, abyste měl o čem psát?

Dělat něco prvoplánově tak, abych měl o čem psát - to bych si asi přišel hodně divně. Nicméně když posunete smysl toho, na co se ptáte, tak se samozřejmě musíte snažit najít něco zajímavého. Třeba když chcete najít a vyfotit posledního žijícího Sokola, který aktivně participoval na vzniku této organizace podle československého základu na Kapverdách. Musíte získat informace, najít ho a rovněž se s ním pokusit navázat konverzaci v portugalštině. Jinak byste ztratil tvář a obtěžoval jej zbytečně. 

Co vás na zemi, kterou navštívíte, nejvíc zajímá?

Zajímají mě emoce, sociální dynamika ulice a když je z hlediska fotek takzvaně něco ve vzduchu. Nevím, k čemu to připodobnit - snad k proudu řeky a jednotlivým meandrám, kde to po takzvaně mrtvé vodě zabírá. Rád pozoruji každodenní život, takové ty mininterakce mezi lidmi, případně se snažím i něco vyčíst z obyčejné chůze.

Koupíte si před cestou turistického průvodce?

Dříve jsem si občas půjčoval průvodce v knihovně, ale pak jsem ho trochu vymáchal, takže jsem ho musel dodatečně zaplatit. Nicméně obecně se na průvodce nespoléhám. Když někam jedu, zpravidla už mám načtené nějaké základy, a jinak se snažím "falar com as pessoas" – mluvit s lidmi. Občas mě sice pošlou někam jinam, ale do hry tak alespoň vstoupí náhoda a ne přesný algoritmus chůze podle průvodce. A nebo jdu zkrátka podle toho, jak se v daný okamžik cítím, případně kam mě táhne takzvaný flow.

V čem internet cestování ulehčuje a v čem ztěžuje?

Internet vám poskytne svět dostupný na konečcích prstů, virtuální propojení umocněné sociálními sítěmi. Můžete se podívat všude, kam chcete, a to navíc z pohodlí domova, odkud můžete rovněž spoustu věcí zařídit. Na internetu se všichni stáváme světáky. Nicméně to podstatné na cestováni samozřejmě tímto způsobem nezískáte. Pokud by to šlo tímto způsobem přenést, zprostředkovat či komunikovat, pak by opravdu nebyl důvod cestovat. 

Který národ jste si oblíbil? Jak z porovnání s ostatními vycházejí Češi?

Obecně mám rád lusofonní, tedy portugalsky mluvící země. Portugalci jsou se svým typickým saudade takoví jižanští temperamentní melancholici, což je celkem unikátní a nepříliš častá kombinace. Nicméně to je čistě volba naturelu. Jednotlivé národy nijak zvlášť neglorifikuji. Ani naopak. Stejně tak nemám příliš rád to, když někdo vyjede za hranice a pak začne z jakéhosi nadoblačného nadhledu či odstupu zasvěceně komentovat, jaký zde máme špatný vkus, módu, pečivo a jiné.

Jak se cítíte, když se vrátíte z cest? Co pro vás znamená domov?

V poslední době je to lehký, střední či těžký kulturní šok. A co se týče domova - dřív jsem v tom měl mnohem více jasno. Nyní některým politickým a kulturním událostem přestávám rozumět. Z části je to tím, že v průběhu cesty nesleduji příliš domácí události v kultuře či na politické scéně, a tak se mi pojem domov či národ trochu rozpouští. Nicméně jsem toho názoru, že pokud jste přechodně jinde, měl byste sledovat především místní zprávy či kulturní přehledy - co vám jazyk dovolí i nedovolí. Navíc vás případná kulturní rozpolcenost stále vytrhává z onoho podstatného času a prostoru, ve kterém máte žít nyní. Tedy v přítomnosti. Dnes navíc člověk nemusí být ignorant či cestovat, aby některým domácím událostem nerozuměl - je jen na jeho posouzení, na kolik se chce věnovat oněm základům domácnosti, které často drží pohromadě jen silou politické vůle či zvůle. Já se doma cítím doma, ačkoliv – jak jsem mohl poznat – pro spoustu lidí jsem díky příjmení jakýmsi cizincem, kterého pořádně neví, kam zařadit. 

Jste otevřený odbočkám od původního cestovního plánu? 

Terénu neporučíte, to říkal už klasik slovenské antropologie Dr. Murín, tudíž odbočkám či nepředpokládaným událostem člověk musí být otevřen, protože téměř s železnou pravidelností je všechno jinak.

Jaký je Váš nejoblíbenější dopravní prostředek? A na jakém nejšílenějším jste se svezl?

Mám rád vodu, takže cokoliv po vodě. Nejšílenější byly asi sáně v madeirském Funchalu. Tam chyběla voda i ve zmrzlém stádiu a proutěné sáně si to praskaly z kopce ulicemi Monte po jakémsi asfaltovém tobogánu.

Adam El Chaar