Rozhovor: Přes kaluže skáču odmalička

Irena Fuchsová působí dojmem, jako by měla k ruce kouzelný proutek. Mávne, kniha. Mávne, rozhlasový pořad. Mávne, blog. Protože jinak si člověk moc nedovede vysvětlit, jak to všechno vlastně dokáže stihnout.

Dělá nápovědu v Činoherním klubu (ve hře Kukura nápovědu zároveň hraje), vydává dvě knížky ročně, takřka obden bloguje, moderuje rozhlasový pořad Dobré ráno, Česko!, jezdí na autorská čtení a besedy se svými čtenáři. V Kolíně je zastupitelkou a zrovna dostala nabídku na krajskou kandidátku v blížících se volbách. Nedávno vydala svoji devětadvacátou knihu s názvem Když Aleš nosí moji sukni aneb třiasedmdesát mých stříbrných blogů. „Ale to je přece jednoduchý, Honzíku,“ odvětí na otázku Jak to všechno zvládáte? a vykouzlí při tom úsměv a oči Květy Fialové.

***

Vezměme to popořádku, ke každé své tváři něco málo povězte. Tvář první: herečka…

Ale no tak, Honzíku… copak já jsem nějaká herečka, proboha? Kdybych neměla nohu po obrně, asi bych herečka byla, děda bych ochotnický režisér, psal divadelní hry, zpíval, hrál, totéž tety a strýc, babička napovídala. Ale nejsem zdravá, tak jsem nápověda…

Obrnu jste dostala jako pětiletá…

Ano. Dětskou, ne DMO. Prošla jsem něčím podobným jako hrdina knihy a filmu Už zase skáču přes kaluže. Bylo mi pět, z ničeho nic jsem přestala chodit. Vlastně jsem se vůbec nehýbala. Obrna mi sežrala kus svalů a nervů, ale nepodařilo se jí spolykat mě celou, ačkoli se o to moc snažila. Pak jsem se na dlouhé měsíce ocitla sama mimo domov v léčebném ústavu. Ale zvládla jsem to, musela jsem. Co s tím taky jiného, ne? Od té doby vím, že o dobré věci se musíte v životě porvat. A tak skáču přes kaluže, i přesto, že čas od času nedoskočím. (Na obr. I.F. v první řadě sedících, pátá zprava)

Druhá tvář - nápověda…

To byl právě sňatek z rozumu. Cítila jsem, že chci být u divadla, a nápověda sedí při práci kousek od herců. To, že sedí při práci, znamenalo, že to i jako obrnář budu moct dělat celý život, a to, že sedí kousek od herců, znamenalo, jako bych byla skoro na jevišti a hrála. Napovídám od roku 1970. Před tím jsem dva roky v kolínském divadle uklízela a byla v šatně. Počkala jsem si dva roky, až odešla nápověda do důchodu, a nastoupila jsem místo ní. Po zrušení kolínského souboru jsem v roce 1994 nastoupila do pražského Činoheráku. Teď tam dokonce nápovědu nejen dělám, ale i hraju - ve hře Kukura.  

Spisovatelka, tvář třetí…

Od osmnácti let píšu povídky tak, jak je více méně píšu doposavad. Když jsem začala napovídat v kolínském divadle, zvedala jsem si psaním sebevědomí. Herci pro mě byli bozi! Říkala jsem si, vy sice hrajete a tleská vám celé hlediště, ale já jsem zase napsala povídku, která je úžasná! Když jsem zjistila, že to žádní bozi nejsou, tak to nějak samo přešlo, a už jsem psala jenom proto, že něco ve mně uzrálo a chtělo to ven. Klasika. A k tomu jsem napovídala.

Čtvrtá: Besednice…

Dar řeči jsem měla odmalička, protože jsem denně četla, takže slovní zásoba byla a fantazie také. Bylo mi deset, jedenáct, když na mě v půl osmé čekaly děti před školou a já jim vyprávěla guláš ze všeho, co jsem v poslední době přečetla. A že toho bylo! A pak, ve třinácti, čtrnácti, jsem cvičila děti v Sokole v Uhelné Příbrami, kde jsem chodila do osmičky a devítky, a před každým cvičením jsem jim povídala. Časem se to ustálilo. Před cvičením jsem povídala, pak jsme si dali rozcvičku, pět minut, a pak jsem zase povídala. Tehdy chodilo do Sokola čtyřicet až padesát dětí… No, a poslední roky zase povídám. Na besedách. Mám jich za sebou asi sto padesát. Nebo dvě stě? Nevím. (na obr.  I.F. s "panem Fuchsem" a syn Filipem)

Na co se vás lidé nejvíc ptají?

Honzíku, vy jste tak strašně zvědavý! Budete brzy starý! A to bych nechtěla, protože se mi líbíte!

Tak tedy tvář číslo pět: Blogerka…

To je vášeň. Úžasné! Miluju svůj blog. Kdo nebloguje, nežije. Kdo nežije, nedýchá. Jsem s ním maximálně spokojená. Je to dokonalé manželství. Vyhovíme si absolutně ve všem. Našla jsem ideál! Nechci už nikoho jiného. Také proč, když mám pana Fuchse, že?

Proč o svém manželovi všude říkáte „pan Fuchs“?

Přesně vím, proč, ale nepovím. To je tajemství, které si s sebou vezmu do urny. Jen vám řeknu, že spolu máme dvě děti, Filipa, narodil se v pětasedmesátém, a Ritu, ta je o osm let mladší. Dala bych za ně život. Pronásleduje mě kniha Sophiina volba Williama Styrona. Když si na ni v souvislosti se svými dětmi vzpomenu, nespím a dusím se.

Brzy byste mohla být i babičkou…

Už dávno jsem mohla být babička, ale zatím jsem jenom maminka. Dětem bych přála, aby měly svoje děti, ale mě ať do této disciplíny netahají! Budu hlídat, ale vnoučata budu mít přivázané, aby mi neutekla. Nedoběhla bych je. Už teď se budím hrůzou, že mi utíkají pod auto a já za nimi běžím a běžím a běžím… a nedoběhnu včas.

Proč milujete slovo Když? Máte ho v titulu skoro všech svých knih.

Já ho nemiluju. Ale hodí se do názvů povídek. Když jsem šla na první schůzku s panem nakladatelem v roce 2001, zjistila jsem, že mám asi padesát povídek, které tímto slovem začínají, tak jsem si řekla, že si z toho udělám svoji značku, a bylo to.

Který fejeton s vámi nejvíc zacvičil?

Jednoznačně blog „Sem bejvalá komouška, tak si do mě poďte kopnout“.

Proč? Kopali čtenáři hodně?

Dost. A nejenom čtenáři. Ale dokopali mě k samým dobrým věcem. Takže, díky, kopálisté! Díky! Trochu to vysvětlím. Od roku 1992 mám hotový román Když jsme všichni měli doma komouše. Psaní byla moje terapie, moje zpověď, ospravedlnění, moje obrana. V té době jsme věděli, že umělecký soubor bude v kolínském divadle zrušený a skoro sto zaměstnanců dostane padáka. Takže jsem psala román Když jsme všichni měli doma komouše, na jaře 1992 jsem šla na operaci a k 1. lednu 1993 jsem skončila na pracovním úřadě. Ale brala jsem to jako výzvu. Spadla jsem sice na hubu, ale věděla jsem, že se musím zvednout. A podařilo se mi to. To se na malém městě neodpouští. A tak se v Kolíně vždycky našel někdo, kdo si do mě kopl. Dříve narozené soudružky si přede mnou na ulici odplivovaly, chodily mi anonymní dopisy, občas jsem měla sprostý telefonát, a nesmím zapomenout na dopisy od čtenářů, pravidelně a s radostí uveřejňované redaktory kolínského týdeníku. Naučila jsem se na to kašlat, začala jsem dojíždět do Prahy, napovídat v Činoherním klubu, vydávat knihy, mít přátele v Praze. Na jaře 2012 mě jeden kolínský kamarád přemluvil, abych kandidovala za sdružení Změna pro Kolín v komunálních volbách 2010 a Kolíňáci mě vykroužkovali do kolínského zastupitelstva. Získala jsem tolik hlasů, že jsem se málem stala starostkou, začala jsem psát blogy a… přišla tsunami kopanců. Hlavně v e-mailech. Bylo jich tolik, že jsem si založila složku Šmejdi. A pak jsem si najednou řekla: Dost! a napsala jsem blog Sem bejvalá komouška, tak si do mě poďte kopnout, a tím jsem vnitřně a definitivně za touhle svojí vinou zabouchla dveře.

Vaše „komoušství“, jak říkáte, to byla nerozvážnost mládí, vypočítavost nebo co vlastně?

No, komunisti nás v kolínském divadle dost trápili, jediná cesta, kterou jsme dokázali najít, aby nám dali pokoj, bylo založení místní buňky SSM, protože díky tomu na nás tolik nemohli. A pak, když jeden z komunistů z divadla odešel, kolegové mě ukecali, abych to vzala místo něj. Aby měli v KSČ svého člověka. Tak jsem se tam přihlásila. Takže vypočítavé to vlastně bylo, ale lepší nápad jsme zkrátka neměli. Však jsem si to později snědla i s chlupama… (Na obr. I.F. ve foyer Činoherního klubu mezi Jurajem Kukurou a režisérem hry Kukura Martinem Čičvákem.)

A ten román? Vzala ho voda?

No, řeknu vám, že když jsem ho v roce 1992 dopsala, schovala jsem ho, ani vidět jsem ho nemohla. Jakmile jsem na něj v průběhu let narazila, bylo mi, jako když šlápnu do klubka zmijí. A vidíte, Honzíku, v současné době jsem ho konečně začala připravovat k vydání! Vyjde na podzim 2012. Dvacet let od napsání! 

Jak jste se vlastně k psaní dostala? První knížka vám vyšla až v roce 2001…

To je strašná otázka, Honzíku! Bože… Tak jo. Od šesti let jsem si říkala, že budu spisovatelka a že mi vyjde kniha. A co mi asi tak mohlo vycházet za komoušů? Povídky o emigraci, o smrti, o smutku, bezvýchodnosti, které jsem v té době psala, vyšly až v knize Když řeka tekla pod ledem. Někdy v roce 1995 jsem se začala nabízet v nakladatelstvích, do té doby jsem se snažila udělat si jméno v časopisech. A byla jsem úspěšná začátkem roku 2001, kdy jsem do tří nakladatelství poslala tři nebo čtyři stejné povídky. A výsledek? Mohla jsem si vybírat, u kterého budu vydávat.

Teď ale píšete, jak když Henry Ford sekal auta. Jak tu pásovou výrobu – dvě knížky ročně - vlastně pořád udržujete naživu?

No jo, pásovka. Ale není to tak. Časopisecky publikuju od roku 1984. Do té doby jsem psala do šuplíku, ale pak jsem v roce 1984 napsala povídku a ona vyšla – od té chvíle mi vycházelo všechno, co jsem napsala. A v roce 2001, když jsem začala vydávat knihy, jsem měla v počítači asi 150 povídek, které mi někde za ty roky vyšly. A když si vezmete, že se do knihy vejde cca 25 povídek, měla jsem vlastně v počítači šest hotových knih. Tak jsem je postupně vydávala a průběžně psala další povídky. Pět šest za měsíc. K tomu nějaký ten román, také jsem v krabicích našla povídky z konce sedmdesátých let psa né na stroji, a byla z nich kniha, Když řeka teče pod ledem. Jindy jsem našla staré noviny, ve kterých jsem měla svoje povídky, a byla další kniha, pak zase kus románu psaného na stroji, a vznikla z toho novela o mrše herečce, Když nemám, co jsem nechtěla, a tak bych mohla pokračovat. A vlastně se na mě moje „mladé grafomanství“ valí z krabic furt. Teď se na mě vyvalila třicetistránková povídka Sváťa. Napsala jsem ji, když mi bylo dvaadvacet. Odporná, morbidní, plná citu, mrtvol, lásky. Nevím, co s ní. Je jako dítě, které se mi kdysi narodilo, chvíli se mnou vyrůstalo a pak se na mnoho let ztratilo, aby teď ke mně přišlo dospělé, neznámé, ale přitom stále moje.

Koho čtete ráda vy?

Mám načteno. Mám to v sobě naštosovaný a nehrabu se v tom. Teď čtu posledních pár let to, na co mě upozorní recenze nebo kamarádi.

Nejmladší z vašich tváří je ta rozhlasová. O rozhlasovém mikrofonu se říká, že je to droga. Okusíš, a už bez něj nemůžeš nikdy být. Vzala vás nějak tahle nová zkušenost?

A víte, že ani ne? Jsem zvyklá na besedy, a vysílání v rozhlase je jedna obrovská beseda, kde mě místo čtyřiceti nebo padesáti čtenářů na besedě v knihovně poslouchá půl milionů posluchačů. Šéfredaktor ČRo2 Jaromír Ostrý mě viděl ve slovenské Pošte pre teba, a nabídl mi moderování pořadu Dobré ráno, Česko! A tak ho od letošního jara moderuju, jednou za pět až šest týdnů, vždy v neděli od pěti do osmi ráno. Je to ohromné, baví mě to strašně. A posluchače asi taky, alespoň soudě podle mailů a dopisů, kterých mi chodí stovky a jsou hrozně milé. Zkrátka další krásná kaluž, kterou jsem si troufla přeskočit. A zatím bez ztráty kytičky.

***

Jan Dvořák

Foto převzato se svolením I.F. z jejího webu www.kdyz.cz.