Politika není špinavá, špinavý může být politik, říká Tomio Okamura

(Rozhovor) Stále se usmívající Čech s japonskýma očima si získává stále více uznání české veřejnosti. Projevuje se to i v diskusích pod jeho blogy na iDNES.cz, někteří diskutéři ho dokonce posílají na Pražský hrad. Jiní zase varují, že se Tomia Okamury chytá nemoc zvaná broukpytlíkovství. Ať tak či tak, jeho tvář shlíží na Česko co chvíli z časopisů, billboardů i televizních obrazovek. Okamura je momentálně také nejúspěšnějším blogerem iDNES.cz. Svoje názory a vize týkající se budoucnosti Česka shrnul nově do knihy s názvem Umění vládnout.

Tomio Okamura se siluetou Hradčan za zády.www.tomio.cz

Když říkáte, že vládnout je umění, říkáte to proto, že víte jak na to, nebo proto, že je to sousto, na které si netroufáte?

Umění je vládnout dobře. Tak jako je umění každé řemeslo dělané s talentem. Rozhodně netvrdím, že „vím jak na to“. Jen si stále častěji kladu otázky, jak zlepšit život v naší zemi a hledám na ně odpovědi. S vědomím vlastní nedostatečnosti hledám ta nejlepší řešení pokud možno u lidí moudřejších, než jsem já. Tohle totiž spojuje chytrého vládce i dobrého manažera - zásada obklopovat se chytřejšími lidmi. Jen osel si vybírá méněschopné spolupracovníky ve strachu, aby ho nepřerostli.

Je to, že vás některé věci rozčilují, hlavním důvodem, proč jste s takovou vehemencí vtrhl na českou blogovou a knižní scénu?

Myslím, že bychom se všichni měli více zajímat o naši zemi. Politika není nic špinavého. Špinavý může být jen politik. Politika sama je správa věcí veřejných, a měla by být odpovědností každého z nás. Tato země je přece naše, ne těch pár vládců nahoře. Proto nahlas vyjadřuji své názory a nabízím zároveň návrhy řešení. Doufám, že se do diskuse na celospolečensky palčivá témata aktivně zapojí co nejvíce lidí v naší republice. Nadávat na to, jak je to u nás hrozné, umí každý, ale důležité je, aby se každý z nás zapojil v rámci možností a různými formami do veřejné diskuse tak, aby to politici slyšeli, a pomohl tak vytvořit společenský tlak na to, aby se věci alespoň trochu pohnuly správným směrem. Když budeme všichni mlčet, nezměníme k lepšímu nic.

Co štve Tomia Okamuru v Česku nejvíc?

To, že nedokážeme využít potenciál našeho národa. Národa, který přestože je malý, tak dokázal dát světu tolik osobností jakými byli nebo jsou Smetana, Dvořák, Mucha, Kafka, Čáslavská, Zátopek, Lendl, Navrátilová, Forman… Vždycky když to někde v cizině vyjmenuji, tak jen obdivně koukají. Vždycky ve světě říkám, že jsem hrdý na to, že jsem z Čech, i když vím, že situace u nás není ideální. Je opravdu škoda, že nedokážeme být více hrdí na svůj národ. To znamená více si vzájemně přát, méně si závidět, být nesobečtí, ohleduplní, vzájemně si pomáhat a zatáhnout pořádně všichni za jeden provaz, abychom se jako národ posunuli rychleji dále. Nemyslet jen tady a teď a na sebe, ale mít společnou vizi, kam náš národ směřovat, abychom byli jako stát znovu na evropské či světové špičce. Chceme-li žít ve slušné a dobré zemi, musíme z našich dětí vychovávat slušné a dobré lidi, protože bez nich nám žádné reformy nepomohou.

Který podle vás nejnesmyslnější český zákon, zákaz nebo příkaz by bylo záhodno zrušit co nejdřív?

O zrušení nebo napravení nesmyslných zákonů, které poškozují běžné lidi, v rámci možností usiluju léta, pravidelně chodím ve volném čase přesvědčovat poslance i ministry. Nemohu se ale věnovat všem nesmyslům v legislativě. Mít tu moc, asi bych zkusil zrušit DPH - ve světě se bez ní obejdou nebo mají jednoduchou daň z prodeje. Odpadla by nebetyčná byrokracie firmám i státu. A přinutilo by to stát řádně hospodařit s minimem peněz. Pak tu jsou zákony zdánlivě neškodné, nad kterými ale zůstává rozum stát - proč se u nás nemůže člověk jmenovat tak, jak chce nebo nesmí mít dvě příjmení? Já bych se v Čechách nemohl jmenovat Tomio, protože tohle jméno mi rodiče sami vymysleli. Paradoxně dvě příjmení (třeba své maminky a tatínka) může mít v republikánském Česku jen dávno zrušená šlechta. Občanovi to úřad nepovolí. Nebo když stát pod záminkou boje s alkoholem zvyšuje daň na alkohol - což ve skutečné praxi u piva znamená zvyšování daně z mladiny (tedy z množství sladu v pivu). V praxi to znamená méně surovin a vyšší prokvášení, takže piva jsou stále víc alkoholická. Doložitelně nejvíce ve známé historii. A takto bych mohl pokračovat.

Na Floridě mají zákon, který nařizuje platit za parkujícího slona; takové perly přece jen asi v zákonech nemáme.

Nevím. Ale schválně zaparkujte slona na placeném parkovišti v Praze. Asi vám ho neodtáhnou, ale platit budete určitě.

V knížce říkáte: „Politik nejsem“. Ale už název knížky evokuje představu, že do politiky směřujete mílovými kroky.

V knize vyzývám všechny, aby se o politiku a hospodaření v naší zemi začali aktivně zajímat. Nevím, zda tam směřuju, stále se tomu bráním.

Popravdě, knížka působí jako ideový program budoucího politika, takže vás z téhle otázky ještě nepustím.

Politika pro mě není cíl, ale prostředek. Obdivuju všechny slušné lidi, kteří našli odvahu jít do politiky a riskovat své jméno a popularitu. Knihou jsem v prvé řadě chtěl inspirovat jiné politiky, novináře i nejširší veřejnost. Pokud bych do politiky aktivně vstoupil, pak to pro mě bude citelná finanční i občanská ztráta. Už teď mě někteří lidé pomlouvají a nadávají, protože mají pocit, že chci být politik. To je dost tristní pocit, když si uvědomíte, že právě pro tuhle latentní nenávist vůči politikům bez rozdílu mnoho slušných lidí do politiky nejde. To je ta největší chyba a neštěstí. Do politiky se pak více derou lidé s hroší kůží, bez morálky.

Takto ale hrozí, že zůstanete jen na pozici „Tomio Okamura radí“. Není to málo? Neuvažujete aspoň v koutku mysli o založení vlastní strany?

I kdybych do politiky nakonec šel, tak nemám, a věřím, že nebudu mít ambici zakládat stranu ani do žádné vstupovat. Nabídky přetavit různá občanská sdružení ve stranu už dostávám, ale nemyslím, že jsem pro stranickou práci ten správný muž. Mám v povaze spojovat, ne rozdělovat. Raději spolupracuju se všemi stranami, než bych se vůči nim vyhraňoval.

Když mluvíme o politice, těžko nezmínit dubnové dění ve vládní koalici, potažmo stav domácí politické scény. Taky jako mnozí věříte, že to byl komplot některých politiků s médii?

Těžko mluvit o kauze, jejíž pozadí nikdo neznáme. Faktem je, že mnohé kauzy zapadnou, nebo se ani v tisku neobjeví, přestože jsou třeba závažnější. Málo třeba zatím víme o tom, že velkými sponzory stran byly zřejmě velké stavební firmy. Existují podezření, že je kasírovali i někteří současní vysocí politici (vládní i opoziční). Je fakt, že pan Bárta dával svoje peníze poslancům a ti je brali. Já své spolupracovníky taky platím a často financuju kamarády. Silné řeči o nutnosti získat státní zakázky nepřeceňuju ani nepodceňuju. Ví se, že celé podnikatelské segmenty žijí z veřejných zakázek a je legitimní o ně usilovat. Jistěže legální cestou. Výrokem o nutnosti použít ještě horší metody než současná "vládní mafie" se pan Bárta jako veřejný činitel diskvalifikoval. Vidím ale taky, že v praxi udělal víc dobrého než zlého. S jeho nástupem na ministerstvo se v tom korupčním moři začala opravdu čistit voda.

V kapitole Budujme občanskou společnost nabádáte kromě užívání dalších nástrojů k psaní blogů. Považujete blogy za efektivní nástroj působení na veřejnost i tlaku na politiky? Jinak řečeno: proč vlastně blogujete?

Je to nejjednodušší cesta, jak zveřejnit svůj názor. Ovšem ne každý má to štěstí, že lidé jeho blogy najdou a čtou. Obyčejný neznámý člověk z ulice je i tady znevýhodněný proti známým osobnostem. Efektivita proto může být různá, ale pro ovlivnění politiky, pokud ji chcete měnit, je důležité využít všechny dostupné možnosti.

Do jaké míry finální podobu textů ovlivnily názory vašich čtenářů z diskusí? Zkorigoval jste po debatě s nimi třeba i některé svoje názory?

Nevzpomenu si, že bych změnil celkový názor, ale čtenáři mi několikrát opravili faktické omyly. Ještě před psaním textu problém nahlížím z více stran, hledám názory v médiích, v odborné literatuře nebo volám přátelům. Takže většina zveřejněných názorů je už vydiskutovaná. V tomto ohledu jsem ochotný kdykoli své názory opravit k lepšímu. Omyl a chybu se nebojím přiznat. Nejsem žádný génius ani chodící encyklopedie.

Jakou část knihy blogy tvoří?

Úryvky z názorů zveřejněných na blogu tvoří asi 15 procent z knihy – nejsou ale často přejaté celé ani úplně doslovně.

Podívejte se také na video a fotky z křtu knihy na Kultuře iDNES.cz.

A teď hra na pravdu: píšete jednotlivé blogy proto, že vás téma skutečně pálí, nebo si vybíráte podle toho, že víte, že to či ono téma bude trefou do černého stran čtenářského zájmu?

Některé blogy reagují na aktuální situaci - viz blogy o stávce nebo o koalici na pražském magistrátu. Tedy aktuální "palčivé problémy". Pak nápady, co visí ve vzduchu a nikdo si jich nevšímá - například využití GPS při monitorování nákladní dopravy na dálnici nebo hlídání malých dětí či mentálně postižených. Když se zastanu pomazánkového másla proti EU, je jasné, že text má naději na vysokou karmu. Koalici na magistrátě jsem ale obhajoval v momentě, kdy ji média i veřejnost proklínala. Čas mi dal za pravdu - koalice nejen společně nerozkrádá, ale není ani viditelně jednotná a spřažená, jak lidé prorokovali. A mnohé kroky stávajícího vedení ukazují na zásadní změny v hospodaření i vyšetřování plýtvání a možné korupce minulého vedení. Když jsem si názorem jistý, nemám problém vyslovit nahlas to, co se velká část veřejně činných osob říct neodváží. Zloděj je u mě zloděj, i kdyby to byl ministr financí, stejně jako Cikán je u mě Cikán. Slušné Cikány mám rád, takže se nemusím přetvařovat a hrát si na korektního. Stejně tak mám rád mnohé politiky, které považuju za slušné, navzdory obecnému trendu mít politiky za bandu zločinců.

Mimochodem, právě v diskusích pod vašimi blogy se objevuje názor, že začínáte podléhat broukpytlíkovskému syndromu a že se vyjadřujete takřka k čemukoli, u čeho se lze nadít vysoké čtenosti a karmy. Nemáte obavu, že vás lidé přestanou brát vážně?

Vyjadřuji se k tomu, co mě zaujme a nevím, jak bych měl témata vybírat jinak - myslím že všechny mé komentáře jsou logicky vyargumentované a lze z nich vyčíst to zásadní - že nad daným problémem skutečně přemýšlím a hledám řešení. Píšu o tématech, o kterých mluvím denně se svými kamarády či kamarádkami na obědě nebo večer u piva. Píšu samozřejmě o věcech, které často trápí i jiné lidi a ti mi pak píší a bůhví proč u mě hledají pomoc. To, že texty mají vysokou karmu, to je zásluha čtenářů, kteří mě neposuzují zřejmě moc přísně. Možná je to zčásti i v tom, že nejsem intelektuál a každý problém zvažuju obyčejným selským rozumem. Pravda, už mě napadlo, kdyby se našel politik, který bude mluvit pravdu, tak jak mu huba narostla, tak má voliče v kapse. Každý z nás přece nakonec pozná, když mluvíte (nebo píšete) upřímně ze srdce nebo plácáte naučené výmysly…

S tím souvisí i to, že v poslední době lze jen stěží otevřít noviny nebo časopis, aby na čtenáře nevykoukla vaše tvář. Jste zkrátka všude. Není trošku přetomiookamurováno?

Myslím, že noviny z devadesáti procent plní každodenně úplně jiné mediální hvězdy. Chce si to jen ty noviny nebo časopisy vzít do ruky. Jsem viceprezidentem a zároveň mluvčím asociace českých cestovních kanceláří a agentur, takže komunikace s veřejností a médii je moje profesní povinnost. Navíc, když mi novinář pošle otázky nebo zavolá, co mám udělat? Odmítnout odpovědět? Už mi příště nezavolá a já tím poškodím asociaci, kterou zastupuju. Pokud jde o jiné formáty (jako je Den D v České televizi), pak to beru většinou jako příjemné zpestření. Nijak množství svých výstupů neřídím. V novinách budu, dokud budu pro novináře zajímavý. Nevyvolávám umělé skandály ani senzace, abych se dostal do bulváru. Dělám jen svou práci, to je vše.

Někteří diskutéři vás posílají na Hrad, tedy by vás rádi viděli prezidentem. Je to podle vás výzva typu „Hašek na hrad“ po Naganu, nebo má reálný základ a do budoucna i kontury? Je vám myšlenka Tomio Okamura prezidentem cizí? Neříkejte, že to aspoň trochu nepolechtá ego.

Odpověď už z blogu přece znáte. Určitě mě těší a lichotí mi něčí názor, že bych snad mohl být dobrým politikem. Jiná věc je, jestli se jím cítím. Politik nejsem, a zda bych dokázal být politikem dobrým, to je ve hvězdách. Na vrcholnou politiku by měli myslet lidé, kteří něco umí, kteří mají pro politiku talent a hlavně dokázali už pro společnost odvést kus práce. Popravdě řečeno, v té politice se už léta pohybuju. Lobuju za změny nebo nezměny zákonů ve prospěch liberalizace podnikání v naší zemi, loboval jsem proti změnám, které by umožnily znovu tunelovat velké firmy... Vím, co taková práce obnáší a vyžaduje. A vím jak skvělé je potkat se ve sněmovně nebo na ministerstvu s člověkem, který má za sebou nějakou životní praxi, je talentovaný a úspěšný. Čeští prezidenti byli téměř vždy lidé na vysoké úrovni - a to i mnozí komunisté.

Kteří?

Státníkem byl Masaryk, ale i Havel, minimálně přirozenými vůdci byl Beneš a dnes Klaus. Nehledě na ideologii byl statečný i inteligentní také například Husák či Novotný.

Koho byste na Pražském hradě rád viděl vy? A koho určitě ne?

Podrobněji o tom píšu v knize. Rád bych člověka zralého, slušného, s nějakou životní morálně nezpochybnitelnou historií. Příjemně by mně překvapila žena. Nepříjemně normalizační kariéristé. Cením si některých komunistů, jako byl třeba Kriegel anebo Valtr Komárek. Co rozhodně nesnáším, jsou kariéristé zneužívající každý režim. Bezesporu by to měl být taky člověk, který spolu s námi v naší zemi žije. "Volební turistika", tedy přijet jednou za pět let vyzkoušet štěstí u voleb mi nepřijde moc šťastná. Masaryk, Beneš, Hácha, Havel, Klaus, ti všichni svým způsobem s touto zemí dýchali, trpěli, a třebas intelektuálové, patřili lidu. Prezident by měl lidem a k lidem patřit i nadále.

Jan Dvořák, iDNES.cz