Jsem závislá na své denní dávce endorfinů, říká Zuzka Součková

V těchto dnech vychází Zuzaně Součkové, jedné z nejúspěšnějších blogerek portálu iDNES.cz, již druhá kniha. Je důkazem toho, že i žena ve zralém věku může nastartovat nejen kariéru běžkyně, ale i úspěšné autorky. 

Kdy a kde jste vlastně začala publikovat své první texty?
V průběhu roku 2012 jsem napsala pár reportáží ze závodů pro nějaké běžecké portály. Ale systematicky jsem začala psát v roce 2013. Tenkrát jsem reagovala na výzvu OnaDNES.cz, která říkala „pište blog a vyhrajte svoji účast na půlmaratonu v San Franciscu“. Založila jsem si tedy blog a začala intenzivně psát. Výzvu jsem nakonec vyhrála a v San Franciscu skutečně běžela, jako zástupce portálu iDNES.cz.
Někdy v té době vznikla vaše první kniha, nazvaná Když se dáma rozběhne, že?
Ano. Ozvalo se mi jedno menší nakladatelství, že se jim líbí můj blog o běhání a že by jej chtěli vydat knižně. Dohodli jsme se a kniha vyšla.

Psát jste nepřestala…
Nepřestala. A začala jsem psát na blog i o jiných věcech než jen o běhání. Protože to je téma jen pro poměrně úzkou skupinu čtenářů, pro ostatní už to tak zajímavé není. Začala jsem se tedy věnovat psaní takových těch ženských témat - fejetonů ze života ženy, příběhů ze svého života a popisování toho, co se děje kolem mě. Motivující pro mě bylo i to, že jsem se v roce 2015 umístila na druhém místě v kategorii Objev roku ankety Bloger roku iDNES.cz.

Soutěžit o knížku Zuzky Součkové můžete až do pondělka

Stačí odpovědět na několik otázek. Jakých? To se dozvíte ZDE.

Jak tedy vznikla vaše druhá kniha, která nyní přichází na pulty knihkupectví?
První kniha zaznamenala poměrně velký úspěch a sešla se řada pozitivních ohlasů. Takže se mi v hlavě zrodil nápad, že napíšu další knihu o běhání a že to bude jakýsi deník shrnující rok běžkyně. Můj záměr byl, že si v průběhu celého roku 2015 budu psát zápisky, následně to budu ještě nějaký čas cizelovat a někdy v polovině roku 2016 se rukopis pokusím nabídnout nějakému nakladatelství. Původně jsem počítala s tím, že pokud mi tu knihu nebude chtít nikdo vydat, tak si ji vydám sama.

 

"Když jsem v roce 1980 odevzdala svoji maturitní písemku, vypadla mi tužka z ruky a já se psaním jakýchkoliv textů skončila. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že za téměř pětatřicet let vydám knížku a pak další, neuvěřila bych mu. Jenže když jsem před padesátkou začala běhat, můj život se obrátil naruby."

Ale nakladatelství se našlo…
V červnu 2015 se v mé e-mailové schránce objevila zpráva z nakladatelství Mladá fronta s nabídkou. V tom okamžiku jsem úplně ztuhla, protože jsem nečekala, že by mě nějaké nakladatelství oslovilo samo od sebe. A navíc tak velké nakladatelství, které vydává i knihy světových velikánů. Pochopitelně jsem se té nabídce nebránila, sešli jsme se a domluvili jsme si podmínky a další postup. Začala jsem tedy na té knize intenzivně pracovat, protože termín odevzdání rukopisu byl šibeniční. Text jsem musela mít hotový do konce roku. Mezi tím jsem si ovšem trošku zvedala ego na blogu, abych se ujistila, že to moje psaní je úspěšné, že se lidem líbí a že to lidé čtou. Knihu jsem odevzdala v termínu, a vychází tedy tak, jak bylo plánováno.
Kniha je hotova a dá se říci, že se již dostala ke svým prvním čtenářům. Co bude dál?
Když jsem v prosinci odevzdala rukopis, ulevilo se mi. Ale postupně mi to psaní začalo chybět. A i přes to, že píšu do blogu, není už tam takové to nadšení, jako když jsem psala tu knihu. Příspěvek do blogu mám totiž napsaný během chvilky, píšu je poměrně krátké, aby to pro čtenáře bylo čtivé. Sama totiž nerada čtu na internetu dlouhé litanie. Jenže najednou mi chybí ten souvislý příběh. Celý rok jsem tou knihou žila. Ve dne jsem na ni myslela, a v noci jsem spala s blokem u postele. Protože když mě pravidelně ve čtyři hodiny ráno navštívila múza, musela jsem si tu myšlenku okamžitě zapsat. Pokud jsem to neudělala, tak potichu odešla a už se nevrátila. Pravdou je, že jsem se ten rok vlastně pořádně nevyspala. Bylo to, jako když se vám narodí dítě a vy k němu v noci neustále vstáváte. Aktuálně jsem tedy ve fázi, kdy mi to moc chybí. A chybí mi i to noční vstávání a do toho bloku, co leží u mé postele, jsem nenapsala nic už měsíc. Vlastně napsala. Jen občas, nějakou lehkou myšlenku.

Vypadá to, že se u vás projevují jisté příznaky závislosti…
Dá se to tak říci. Běhání i psaní se pro mě stalo drogou. Netajím se tím, že už jsem závislá na své denní dávce endorfinů. Většina myšlenek mě napadne právě při běhu. Když pak přijdu domů, musím si je hned zapsat. Protože když si je nezapíšu, tak to dopadne stejně jako v noci, když je zaspím (smích)…
Chystáte se tedy pracovat na nějaké další knize? 
Teď momentálně na ničem nedělám, ale v hlavě se mi rodí námět na román. Jenže mám v hlavě takové ty strachy a obavy. Něco mi říká, že bych ze sebe neměla dělat Boženu Němcovou a že bych se měla držet při zemi. Takže ten blok v sobě teď musím překonat, i když už mám téma. A ačkoliv to primárně nebude o běhání, přemýšlím o tom, jestli do toho románu to běhání nezakomponovat. Protože běh je v podstatě teď těch posledních šest let můj život. Naplňuje mě a přináší mi pocit uspokojení.
Takže nový rukopis ještě nevzniká?
Aktuálně mám v hlavě první tři věty, tedy přibližně první odstavec. Ale pořád ještě nevím, jak budu pokračovat. Takže váhám, jestli se do toho pustit hned, nebo zda mám ještě přemýšlet a čekat, že to přijde postupně. Uvidím. Určitě ale nechci přestat psát.

Marek Zouzalík