Nechci se za padesát let ohlédnout a marně v šedi lovit vzpomínky, říká Šárka Sudová

Doménou Šárky Sudové jsou hory a sníh, olympijských her se bývalá akrobatická lyžařka zúčastnila hned dvakrát. Tentokrát se však se svým partnerem vydali do horkého Karibiku.

Cestovat ve dvou naslepo po Karibiku je docela odvaha. Psát při tom ještě cestopis, klobouk dolů. Jak vás to napadlo?

Knížka vlastně vznikla velkou náhodou. Tradičně jako každý rok jsme na jaře 2014 vyrazili s Alešem tam, kam byla levná letenka, tentokrát to byly Malé Antily. Neměli jsme žádný kontakt ani ponětí, jak to tam vypadá a jestli je tahle destinace pro naše cesty s batohem na blind vůbec vhodná.

O to víc nás to lákalo, protože pak je vždycky na co vzpomínat. A jelikož zážitků máme vzhledem k mojí katastrofické povaze vždycky dost, osvědčilo se mi psát na těchto cestách deník, abychom ho pak jen předali známým a kamarádům a nemuseli pořád dokola vyprávět, co jsme zažili. A taky abychom si to po letech připomněli my sami.

Lyžníci v Karibiku

Teď jsem se do deníku pustila i z jiného důvodu - kdybychom to tentokrát těžce nezvládli a naše ohlodaná těla by se za nějaký čas našla někde hluboko v džungli, aspoň by se vědělo, co nás potkalo... Aleš se na letišti v Paříži (asi z nudy) rozhodl, že bude psát paralelně se mnou, a i když to dost flákal, nakonec od něj něco vzniklo pro každý den. K tomu jsme měli krásné fotky, a tak nás napadlo dát to dohromady a nabídnout některému z nakladatelství. Takže nápad vydat deník knižně se zrodil, až když jsme se živí a zdraví vraceli do Čech.

Hrajte o knížku Šárky Sudové

Chcete se dozvědět něco o Karibiku, a ještě se přitom pobavit? Odpovězte na tři otázky v naší soutěži a Lyžníky v Karibiku vyhrajte!

A kde všude jsme byli? Začali jsme na Martiniku a končili jsme na Guadeloupu. Ale protože nám ještě před cestou bylo nově nalezeným kamarádem doporučeno se na tyhle ostrovy vykašlat a vydat se na divokou Dominiku, dali jsme na něj a nelitujeme, byla to opravdová, nádherná divočina, ve které jsme nakonec strávili většinu času. A nejzajímavější na tom všem bylo, ze náš nově nalezený kamarád nás přesměroval na svého kamaráda brázdícího Atlantik na malé plachetničce a ten nás na svůj domovský ostrov Dominiku vzal... celá cesta byla plná obrovských šťastných náhod.

Lyžníky v Karibiku jste napsala spolu se svým partnerem Alešem Razýmem. Zatímco vy píšete hodně vtipně a obšírně, jeho texty jsou stručnější, až strohé. Dohromady to tvoří zajímavý kontrast: funguje to tak i ve vašem životě?

Nevím, jestli se tomu dá říkat přímo "že to funguje", ale je to tak! I doma jsem ta ukecaná a chudák Aleš ten, co to musí filtrovat, aby zachytil to podstatné, čehož nebývá mnoho. Já jsem extrovert, on introvert, a potvrzujeme tak pravidlo, že protiklady se přitahují.

Na začátku je popis toho, jak jste se rozhodli do Karibiku jet - řekněme, že to byla dost rychlá akce. Považujete se za dobrodruha? Co pro vás znamená slovo dobrodružství?

Jak kdy. Pokud se dobrodružství, riziko a možná i trocha nebezpečí týká jen mě, většinou jdu do toho. Nechci se za padesát let ohlédnout a v šedém rybníku stereotypu marně lovit vzpomínky, které by stály za to je ještě jednou prožít. Dobrodružné zážitky jsou pro mě jako barevné korálky, čím víc, tím hezčí a veselejší je potom celý náhrdelník. Neznám nikoho, kdo by chtěl nosit jen obyčejný provázek bez jediné ozdoby. Když ale nějakým nebezpečím smrdí situace okolo mých blízkých, jsem srab. Strach o své nejbližší nesnáším.

Knihu vydalo nakladatelství Olympia. Více o knize zde.

Karibik. Kdybyste měla tu možnost, přestěhovala byste se tam? Co se vám tam nejvíc líbilo (nebo naopak nelíbilo)?

Ani za nic. Jsem holka z hor, miluju sněhové vánice a psí počasí, vedro mě ničí a v Karibiku je ho víc než dost. Na Dominice se mi líbila bezstarostnost místních. I když se potýkají s chudobou, mají pořád pusy od ucha k uchu a jsem přesvědčená, že kdyby bylo třeba, přijmou nás mezi sebe a nenechají nás na holičkách. Nelíbili se mi nerudní turisté, kteří nadávají na fakt, že na nejvyšší vrchol vede cesta jenom do kopce a na oslavu jeho dobytí si zapálí cigaretu. Ale s tím se bohužel člověk setká všude na světě.

Blog mi otevřel dveře do světa

Přečtěte si také rozhovor Adama El Chaara se Šárkou Sudovou

Co pro vás je na cestách obecně nejtěžší a co vás naopak nejvíc baví?

Jak už píšu výš, nesnáším strach o své blízké, v případě našich jarních cest po světě se nerada bojím o svého parťáka. A když budu přízemnější, je pro mě, coby marnivou ženu, těžké smířit se s tím, že ne vždy mám možnost se umýt a trochu upravit, aby mě ten můj chlap záměrně nenechal někde v lese, mám totiž hodně špatný orientační smysl. Baví mě, že mě příroda pořád umí uchvátit a taky ten  triumfální pocit,když najdeme cestu ze zdánlivě bezvýchodné situace.

Máte teď doma docela čerstvé miminko - to životním stylem vždycky trochu zahýbe. Už přemýšlíte o dalších destinacích, nebo hodláte cestování na chvíli "pověsit na hřebík"?

Výběr destinace byl zatím vždycky spontánní a na poslední chvíli, s prckem budeme muset trochu víc plánovat. Přesto bych byla ráda, aby viděl svět co nejpestřejší a aby si vypěstoval stejnou závislost na čerstvém vzduchu, přírodě a pohybu, jako mají jeho rodiče. Strašně se těším, až mu ukážeme nějaké pořádné hory.

Přestože vaše lyžařská kariéra skončila, sport k vám patří. Jaký z těch dosud nepoznaných byste si ráda zkusila? Z knížky jsem pochopila, že jachting to asi nebude... Nebo?

Když je to jen trochu možné, snažím se si svoje sny a touhy plnit, takže mě žádný takový sport nenapadá. Moc se mi líbí tanec od moderny až po klasiku a donekonečna bych se vydržela dívat na balet. To není pohyb, který bych chtěla jen zkusit, ale rovnou ovládat. Tady asi zůstane u snu:-) Chystám se vyzkoušet další typy svojí oblíbené jógy a moc ráda bych si jednou zaběhla nějaký extrémní horský běh, třeba ten ve švýcarském Zermattu.

Otázka, kterou prý všichni autoři přímo milují: plánujete druhou knihu?

Ani tahle první není úplně plánovaná. Pokud mě neodradí její případný neúspěch, proč ne?:-)

Uzavřu stejnou otázkou, kterou při rozhovoru s vámi položil můj kolega Adam El Chaar: Na co se těšíte teď?

Nejvíc na to, až se náš prcek trochu srovná s tímhle světem a objeví se alespoň náznaky nějakého pevnějšího režimu. Moc se těším na Vánoce, které miluji, maminčino cukroví, na blížící se okamžik, kdy se stanu tetou, a taky na to, až budeme mít v novém domově normální jídelní stůl a pracovní desku, postel a místo drátů s žárovkami nějaká koukatelnější svítidla...

Přečtěte si také:Vyhrajte knihu lyžařky Šárky Sudové Lyžníci v KaribikuKdyž je člověk oběť, život nekončí. Může tím obstojně začít, říká Klára BártováNechci být další, co mává pěstičkami, říká Zuzana Hubeňáková