V září vyjde moje Světlo, říká Janine Pečenková

Letní povídkou pro MF DNES se loni stala právě ta její. Od té doby je její pero v neustálé permanenci. "Díky soutěži jsem si uvědomila, že člověk musí neustále zkoušet štěstí," podotýká a nemluví do větru. Posuďte sami.

Napsala novelu, třídí povídky pro soubor, píše román a hlavně scénáře. Na Barrandově se nad tím jejím zaradovali, pro nedostatek financí z jeho realizace ale sešlo. Že by založila ruce a nadávala na osud? "Na jednu stranu mi to potvrdilo moje očekávání, na druhou mě to posílilo k dalšímu psaní," odmítá.

Zkouší to v soutěži kalifornské společnosti Warner Bros s novým dílem kultovního seriálu podle vlastního výběru. Vybrala si The Walking Dead. Bez ohledu na výsledek plánuje absolvovat kurz psaní pro televizi na University of California v Los Angeles.

Do čeho všeho jste se od loňského vítězství v soutěži MF DNES pustila?

Několikrát jsem navštívila Londýn, kde jsem kdysi studovala filmmaking (komplexní tvorba filmu - pozn red.) na Kingston University London. Sešla jsem se tam s bývalými kolegy a upravili jsme společně krátký film, ke kterému jsem psala scénář a který nyní soutěží o místo na Moskevském mezinárodním festivalu a na Filmovém festivalu v Bathu. Párkrát jsem vypomáhala s organizací a poté se sama účastnila literárního večera Koštování. Pracovala jsem pro ruský kulturní časopis Double W v sekci kultura a nadále píšu pro kulturní internetový časopis Proti šedi.

Pustila jste se i do něčeho vyššího?

Napsala jsem novelu a utřídila soubor povídek, pro který bych ráda sehnala nakladatele. Kromě nových povídek je tam i ta vítězná ze soutěže MF DNES a finálová z obdobné soutěže na Fanzine.cz. 

A pustila jste se do psaní scénářů...

Letní povídka 2015

Napište i vy svou povídku pro Víkend MF DNES. Více zde. 

Právě jsem dopsala jeden, se kterým se ucházím o vítězství v soutěži pořádané společnostmi Warner Bros a NBC. Taky jsem zkusila štěstí v akci Filmový grant ČR, kterou vypsalo Ministerstvo kultury. Poslala jsem tam svůj scénář z New York Film Academy, kde jsem studovala. Po počátečních neshodách s Barrandovem, kdy jsem musela usilovat, aby si můj scénář vůbec přečetli, mi obratem sdělili, že je kupodivu velmi baví a že do toho půjdou. Následně se ozvali s tím, že momentálně nemají prostředky, aby ho připravili do soutěže. To na jednu stranu potvrdilo moje očekávání, na druhou mě to posílilo k dalšímu psaní.

Jak jste se k tomuto žánru dostala?

Všechno začalo tím, že jsem s kamarádkou z branže navštívila přednášku Vladimíra Valoviče. Ta mě velmi ovlivnila. Zjistila jsem díky ní, že nikdy není pozdě se o něco pokusit a něčemu novému se naučit. Valovič odešel v šestadvaceti letech z Čech do Anglie na školu kompozice vizuálních efektů a o dva roky později už pracoval na Pirátech z Karibiku. V ten den jsem si vyhledala různé filmové a literární příležitosti a narazila na zmiňovanou soutěž.

Vypsaly ji společnosti Warner Bros a NBC. Je pořádaná online, a když vyhrajete, zaplatí vám v Kalifornii půlroční workshop ve svých studiích, kde vás vypilují v psaní pro televizi a těm nejlepším nabídnou i práci. Podmínkou je dopsat jeden díl současného kultovního seriálu. Vybrala jsem si The Walking Dead.

Jak se liší psaní scénáře od psaní povídky?

Liší se dost. Poprvé jsem si to uvědomila na Kingston University, kde nám stále dokola říkali: pokud můžeš, nahraď slova akcí. Do té doby jsem vždy nadávala na to, jak se některá filmová zpracování liší od knižních předloh. Teď vím, že to vlastně nejde ztvárnit jinak.

Co všechno se člověk musí naučit, aby mohl napsat použitelný scénář a jak dlouho to trvá?

Ono to vlastně není ani tak těžké, myslím si, že k tomu stačí dvě věci. Musíte se úplně oprostit od toho, že píšete knihu a používat zmíněnou akci. Dále postupovat podle tak zvané Three -Act Structure. Ta přesně velí, kolik zlomových situací má ve filmu být. A naposled si samozřejmě ohlídat to, aby z filmu váš příběh nadobro nevymizel. Nemyslím si o sobě, že bych byla profík na scénáře, ale na NYFĚ (New York Film Academy) nás to naučili za necelé dva měsíce, někomu možná postačí méně času. Nezáleží jenom na talentu, ale taky na vytrvalosti.

Je nezbytné absolvovat nějaký kurz nebo se dají dělat zázraky i s naučnou příručkou?

Samozřejmě to jde. Co je ale na kurzech skvělé, je to, že se každý den scházíte se skupinou lidí, kteří neustále rýpají do vašeho scénáře a vidí chyby, které vy sám nevidíte. A naposled, musíte to stihnout opravdu do dané doby, což se člověku, když píše sám, někdy nepovede. Pokud byste se ale nerozhodli pro kurz, určitě doporučuju sehnat si kamarády, třeba přes Facebook a posílat jim části svého scénáře s tím, aby ho opravdu kriticky přečetli. Pokud se přenesete přes to, že tahle úžasná pasáž vážně tak skvělá není a budete jim naslouchat, pomůže vám to obrovsky. Tohle je nejspíš největší plus všech filmových a tvůrčích kurzů.

Kdo je váš scénáristický vzor, kdo prozaický?

Mých scénáristických a hlavně režisérských, protože v závěru to stejně závisí na režisérovi, vzorů, je moc. Jsou to tvůrci Trainspottingu, který pořád zůstává mým vzorem výborně provedeného filmu. Dále například starší filmy z dílny scénáristy Richarda Brookse - Kočka na rozpálené plechová střeše, věci z dílny Hitchcocka, John Hudges - Snídaně u Tiffaniho, John Logan - Skyfall, Paul Haggis - Million Dollar Baby, Stanley Kubrik, Tom Tykwer - Lola běží o život nebo Paul Thomas Anderson - Magnolia. Z českých to bude určitě Zdeněk Svěrák, Miloš Forman, Jan Němec, ale i Jiří Strach, o kterém si myslím, že opravdu vnáší moderní pohled do české kinematografie. A mnoho, mnoho dalších, ale to bychom tady byli do zítřka. Prozaický vzor je jenom namátkou Remarque, Márquez, de Saint-Exupéry, Graham Swift, Toni Morrison, Wolfganf Hohlbein, Anne Rice, Milan Uhde, Vladimír Vančura, Kateřina Tučková, Petra Soukupová, Jan Skácel a plno dalších. Básně moc neumím, ale občas si nějakou napíšu jen tak, sama pro sebe.

S jakým problémem se momentálně v psaní potýkáte? Míváte někdy autorský blok?

Mým velkým problémem je lenost, dny, kdy přijdete z práce a opravdu se vám do psaní nechce. Zjistila jsem ale, že je to jako s cvičením, jakmile se už rozhoupete a jdete psát, zase vás to začne obrovsky bavit. Jde o to udělat ten první krok.

Jaký je váš pracovní harmonogram? Kam chodíte pro inspiraci?

Přispívám do časopisu Proti šedi. Mimo práci natáčím krátké filmy a píšu. Na psaní si obvykle dělám čas večer, kdy ožívám a píše se mi nejlíp. Inspiraci hledám jedině ve svém životě. Postavy v knížkách mají skoro vždycky zlomek z mých přátel nebo situací, které se staly jim nebo mně. Anebo se kterými jsem se setkala a nějak na mě zapůsobily. Jako je například hlavní hrdinka mé novely Světlo.

Co pro vás znamenalo vítězství v loňské Letní povídce?

Účast  mi velmi pomohla. Nakopla mě k dalšímu psaní. Díky ní jsem si uvědomila, že člověk musí neustále zkoušet štěstí. Motivovala mě začít psát humorné novely ze všedního života, zážitky obyčejných lidí všedního dne. Tyto příběhy chci použít ve své příští knize.

Vydala jste e-knihu. O čem je?  

Moje novela Světlo bude v září publikována v pevné vazbě u nakladatelství Brána. Příběh se odehrává v současné Praze, je na pomezí tajemné mystiky a romantiky. Inspirací byla povídka Světlo, která se dostala do finále na zmiňovaném Fanzine.cz.

Co pro vás znamená e-formát a co papírové vydání?

Myslím si, že s e-formátem je to to samé co s psaním na počítači a psaním ručně. Je to o zvyku. Samozřejmě chápu, že mnoho lidí dává přednost tištěné verzi, je to kontakt s knihou, který je samozřejmě osobnější. Naopak, třeba v Londýně u mladých lidí už čtečky převažují nad pevnou vazbou. Pro mě bude asi vždycky kniha spojena s tradiční vazbou, ale e-knihám se nevyhýbám. Naopak, leckdy, například, když jedete na cesty a nechcete mít plný kufr, se projeví jako obrovsky úlevná záležitost.

Přineslo vám vítězství v soutěžích a e-kniha nějakou popularitu? Komunikujete se svými čtenáři?

To si nemyslím. Ale co mi to přineslo a jsem za to obrovsky vděčná, byla nabídka vydání mé novely v pevné vazbě. A navíc to, že jsem vyhrála v těchto soutěžích mě posílilo v  přesvědčení, že mé psaní není zbytečné. Je to bezvadný pocit. Se svými čtenáři komunikuji přes Facebook a email a jsem za všechny jejich názory velmi ráda. Nedávno jsem se s nimi setkala osobně na zmíněném Koštování a moc mě potěšilo, že za mnou přišly dvě paní s tím, že to, co se v novele Světlo odehrává, je fascinuje už delší dobu a že jsou za tu knížku velmi rády. Udělalo mi to obrovskou radost.

Neláká vás psát blog a sdílet své povídky se čtenáři v reálném čase?

Pokoušela jsem se o to dvakrát. Je jedna věc, která mě na blogu děsí, a to jsou diskuze. Je to jako příval, který když se jednou spustí špatným směrem, nejde zastavit. Ale asi to zkusím do třetice, uvidíme.

Co kromě přerodu Světla ze čtečky na papír do budoucna chystáte?

Mým cílem je vydat další knížku. Tentokrát bych chtěla, aby příběh byl delší, humorný, z obyčejného života mladých lidí. Ať už soutěž Warner Bros dopadně jakkoli, chtěla bych odjet do Kalifornie na školu UCLA, kde bych mezi prací studovala krátký kurz psaní pro televizi.

Jakou práci byste tam dělala?

Pokoušela bych se sehnat něco vázaného k mému oboru – psaní nebo natáčení. Ze zkušenosti ale vím, že pro nováčka je velmi těžké něco takového sehnat a když, tak jde o studentské projekty, ze kterých nevyžijete, takže ze začátku jsou to práce třeba jako servírka, prodavačka a podobně., které jsou skvělé tím, že si mezi učením pročistíte hlavu a navíc poznáte plno nových lidí, nejenom studentů.

Jaké kroky musíte pro takový výjezd uskutečnit? Na kolik to vyjde?

Určitě si musíte požádat o vízum typu B, tak zvané pracovní – na tomhle ztroskotal můj minulý výjezd, protože jsem omylem podala žádost pouze o vízum pobytové. Doporučuji pronajmout si byt s více lidmi. Zkušenosti s cenami moc nemám, protože jsem za dobu svého pobytu bydlela u známého, ale myslím si, že nejnižší cena obvykle vychází kolem 85 dolarů týdně. Úplně nejlepší je požádat o byt na školních kolejích, který vychází velmi lacině. Musíte být ale pohotoví a zažádat o to velmi brzy, protože zájemců je opravdu hodně.

Jaké další máte sny?

Můj sen je jednoduchý. Jsou to vlastně dva sny. Najít si práci spojenou s psaním, ať už scénáře pro televizi nebo články do novin o kultuře, cestování a tak dále. Kdyby se ještě během této práce dalo cestovat a psát články ze zahraničí, bylo by to úplně nejlepší. Potom bych chtěla dál psát knihy a mít kladnou odezvu od nakladatelů a hlavně čtenářů. Prosadit se na literárním poli. To by se vlastně splnil můj největší sen.

Jaké pocity provází postupná realizace takového snu jako je vydání první knihy a pozitivní ohlas na vaše psaní v literárních soutěžích?

Ten pocit se nedá popsat, jsou to chvíle absolutního štěstí. Navíc vám to dodá další energii, posílí sebevědomí tím, že to, co děláte, má smysl. Taky vás to nakopne k dalšímu psaní.

Které země byste chtěla navštívit a popsat? Dá se cestováním a psaním uživit?

Moc bych chtěla navštívit různorodé země jako Rusko, Brazílii anebo Aljašku. Fascinují mě rozdíly mezi národy, jejich různorodý styl života a odlišný smysl humoru. Za sebe si myslím, že cestováním a psaním se dá uživit velmi těžko, pokud už nejste zaběhlý a známý spisovatel jako například Michal Viewegh. Ale jde to skloubit s jinou prací. Tím víc si pak toho všeho vážíte.

Čeho si na svých cestách nejvíc všímáte?

Určitě odlišných kultur a různorodého vnímání světa. Například Thajci, většina z nich opravdu nic nemá, ale pořád srší optimismem. Myslím si, že cestování člověku hodně dá a že věta: V cizí zemi poznáš sám sebe, opravdu platí.

Co teď právě píšete?

Pokouším se o román. Uvidím, jestli to zvládnu.

Adam El Chaar