Chci, aby děti načichly češstvím, říká Alexandra Synac

Pořádá z Austrálie Fotomatiné a je důkazem, že focení a cestování jsou jako jing a jang. Obrazové reporty na jejím blogu jí totiž vysloužily stříbro v anketě Cestopisec roku. Fotomatiné pak získalo bronz v Ceně redakce.

Proč jste zakotvila úplně nejdál od České republiky?

Do Austrálie jsme se utekli schovat před tehdejší ekonomickou krizí v Evropě, která Anglii v našich oborech silně zasáhla. Nepočítali jsme ale, že se nám tu tak zalíbí.

V Česku jste byla Synáčová, v Austrálii je z vás Synac. Chybí vám hezky české jméno?

Vdávala jsem se v USA, když jsem trvale žila v Anglii, a v zahraničí, jak známo ová za příjmení ženám nedávají, takže jsem Synáčová nikdy nebyla. Česká verze příjmení mi nepatří a neztotožňuji se s ní, i když manžel prská dodneška. Ale přiznám se, když jsem v Česku, tak tam z lenosti ová přidávám, i když mi to nejde na jazyk.

Kde se lépe cestuje, v Austrálii nebo v Česku? Která země je fotogeničtější? Která jsou vaše nejoblíbenější místa v nich?

Podle mě cestování není o zemi či místě, ale o nátuře, pohledu na svět a stavu mysli každého cestovatele. A focení jakbysmet. Každý má svá oblíbená místa, ale ta se liší od člověka k člověku. Každý svět vidíme jinak, zvlášť přes hledáček objektivu. A tak to má být. Kdyby se nám všem líbila stejná místa, dovedete si představit, jak tam bude narváno?

Myslím, že je taky v pořádku, že se oblíbená místa mění a různě se posunují žebříčky. V tomhle je Austrálie úžasná a otvírá mi nové horizonty. Na všechno staré dívám jinak a i to staré se objevuje zase nanovo. Ale mou milovanou Moravu mi nikdo nikdy ze srdíčka nevyštípe. Jestli přijedu od Vídně nebo od Prahy, pokaždé vyhlížím Pálavěnku jak malé děcko.

Je nějaká země na světě, kterou byste označila za cestovatelský ráj?

Pod tím si asi každý představuje něco jiného. Pro někoho to je možná síť těch nejluxusnjších hotelů se všemi službami, o kterých se vám kdy zdálo. Pro jiné je to autentické jídlo a místní lidé, kanadská divočina či nekonečná patagonská pustina. Nevím, svůj cestovatelský ráj má asi každý správný cestovatel v duši. A ten můj je asi právě v tom místě, kde se v ten moment nacházím.

Jaké jsou nejčastější mýty Čechů o Austrálii a Australanů o Česku?

Řekla bych, že řada lidí má Austrálii zidealizovanou. Je tu v mnoha směrech krásně, to je fakt. Co si ale mnozí neuvědomují, jsou nesmírně vysoké náklady na život a v porovnání s Evropou relativně nízký disponibilní příjem. To už ale řada lidí nevidí a myslí si, no jo, jenže když vy si to můžete dovolit s těma vašem platama. A jak nás vidí Australani? Myslíte ti, kteří ví, kde vůbec Evropa je? Tak ti nás mají samozřejmě spojené se třemi věcmi – panem prezidentem Havlem, dobrým pivem a pražskými architektonickými skvosty.

Austrálie je země striktních pravidel. Jaké pokuty se tam dají dostat a jaké už se dotkly vás osobně?

Možná opravdu je v mnoha směrech striktní. Já to tak ani nevnímám. Žila jsem dlouho ve Velké Británii, takže jsem na takové uspořádání společnosti zvyklá a naopak v tom vidím jistou svobodu a demokracii. Vnímám to jako přenesenou zodpovědnost k druhým, která neznamená, že si můžu dělat, co chci a která mě žádá o ochranu okolí tak, aby se tu žilo všem dobře, ne jenom mě. Řadu těch pravidel vítám, protože opravdu nemám zájem například být s dětmi na pláži, zatímco si tam banda opilých dorostenců hlasitě užívá, nadává a omezuje ostatní agresivním vystupováním. Mezi námi, řízení stovkou v prázdném outbacku mě přivádí k šílenství, ale zvyknete si. A striktní celní pravidla taky začnete akceptovat po tom, co si uvědomíte, jak unikátní zdejší příroda je a co s ní může udělat importovaný kaktus nebo králík.

Jak se běžný Australan dívá na vládní přístup k ilegálním imigrantům, kteří jsou internováni na pustém ostrově? Jak se na to jako imigrantka díváte vy?

Vy ze mě děláte hotového experta na Australasii. To je opravdu složitá otázka a od mého fotografování a psaní o cestování za poznáním má opravdu hodně daleko. Na politické blogy tu máte jiné kabrňáky. Fakt je, že ilegální pašování lidí a žádosti o azyl u válečných uprchlíků a jiných utečenců, kteří jsou viděni jako zátěž sociálního systému a také zdroj možného budoucí zla, rozdělují společnost i tady. A jak to vidím já? Kolik máte času?

Jak vidíte dnešní uprchlickou a válečnou situaci kolem Evropy?

Řekla bych, že nenávist a strach, šovinismus, ignorantní xenofobie, rasismus a islamofobie jsou parazitujícím nádorem současné civilizace, který se musí nějak začít léčit. Jen nikdo ještě nenašel ten správný lék.

Jak je těžké získat v Austrálii pracovní vízum? Které profese jsou tam žádané?

Pracovních víz je mnoho druhů a podmínky k jeho obdržení se neustále mění. Nedokážu být konkrétní, zvlášť když jsem tak trošku jiný případ. Za prvé jsem se svezla s manželem a za druhé jsme o něj žádali z Velké Británie. Myslím, že nejjednodušší je, aby vás sem vyslala vaše firma, pokud vám nevadí být expatem, nebo vás sponzorovala australská firma. Rozhodně záleží na povolání. Australani mají tak zvaný skilled list, tedy seznam nejžádanějších zaměstnání, o která mohou zažádat i Češi, pokud vím.

Pokud je tam vaše povolání uvedeno, máte téměř vyhráno. Pak už totiž zbývá najít jen zaměstnavatele, který je ochoten projít několikaměsíčním drahým administrativním procesem k vyřízení patřičných povolání a přesvědčit ho, že má zaměstnat právě vás a ne tu řadu stovek zájemců, která stojí před i za vámi.

Jak je tomu v Austrálii s úrovní médií? Je i tam v plném proudu debata o svobodě slova?

S médii je to snad všude stejné. Tady se teď řeší nedávné popravy Australanů v Indonésii, což otevřelo Pandořinu skříňku s lidskými právy, úrovní a důvěrou ve zdejší vládu, imigrací, mezinárodními obchodními i politickými vztahy a přeneseně to některé jednotlivce, kterým uniká širší záběr pohledu, vede k bojkotu zahraničního cestovního ruchu.

Doporučila byste Austrálii k životu?

S životem v Austrálii je to pravděpodobně jako s životem v každé jiné zemi. Je to o přizpůsobení se, toleranci, osobních očekáváních a nikdy nepřestávajícím osobním rozvoji, protože je třeba neustále posouvat vlastní vnímání sebe, života, pohledu na svět i lidi okolo. Pokud jste připraveni přijmout zákony, práva, hodnoty i tradice a celkově se přizpůsobit a adaptovat na tamní způsob každodenního cvrkotu, pak s trochou vůle přežijete snad kdekoli. Ale není to pro každého. Můj oblíbený australský básník Josef Tomáš v jedné ze svých básní tohle krásně shrnul: "Ale jinak je to tu jako doma. Lidé chodí po dvou nohách a myslí též většinou na triviality."

Vedete Fotomatiné a občas porotcujete nějakou fotografickou soutěž. Znáte se s lidmi z blogu čistě virtuálně nebo i osobně?

Z blogerů znám Kabira, který nás poctil nezapomenutelnou návštěvou a měla jsem to štěstí absolvovat krátký fotografický workshop s úžasným fotografem a člověkem Petrem Čunderlíkem. Ostatní znám jen virtuálně. Plánuju ale návštěvu ČR na toto léto, tak třeba si s někým připiju na zdraví čerstvým burčákem.

Co pro vás znamenají virtuální přátelé? V čem virtuální styk nikdy nenahradí ten osobní?

Definice přátelství se s nástupem digitálního světa a volným cestováním razantně změnila. Přiznávám, je prima vědět, co se děje tisíce kilometrů daleko všude po světě, jak rostou komu děti a co je kde nového. Myslím, že díky virtuálním vztahům kolikrát přátelství, která by se už jinak rozpadla kvůli vzdálenostem, naopak odolávají. Ovšem to osobní setkání, upřímný úsměv na tváři a radostné objetí žádný smajlík ani lajk nikdy nenahradí. Proto jsem často velmi vděčná za své psaní, protože mi do cesty připletlo lidi, které bych jinak nepotkala a se kterými se od té doby pravidelně stýkáme a jsme dobrými přáteli.

Stýkáte se u protinožců s nějakými krajany? Mluvíte česky? O čem se bavíte?

Doma mluvíme samozřejmě česky a děti češtinu taky učím, stejně, jako se snažím o vštěpování českých tradic, historie a naší kultury, hlavně té moravské. Dokonce letos půjdou zase na nějaký ten měsíc do české školy, aby trochu načichly češstvím. Ale jinak se musím přiznat, že nejsem nejvzornějším členem českých komunit. Přestože i manžel je Čech, nebýt dětí, tak na české akce a mezi Čechy nechodíme. Takhle zajdeme aspoň na Mikuláše, na řízek a velikonoce do Sokola, který je tady velmi aktivní.

Jak často navštěvujete Česko a jaký tady míváte program?

Ještě teď jsem se nevzpamatovala z toho, že, byť s dvojím oceněním, tak iDNES.cz mi nezaplatila letenku na slavnostní předávání, kde bych osobně zaútočila na cestopisecké křišťálové íčko. Pochopitelně, už kvůli cenám letenek, ale taky kvůli škole a práci se bohužel do Čech nedostanu tak často, jak bych kvůli dětem ráda. Můj šestiletý syn se ale pokouší přesně z tohoto důvodu vymyslet cestování časoprostorem anebo alespoň multifunkční solární nadzvukový létací automobil, takže se blýská na lepší časy.

Co byste vzkázala svým čtenářům?

Chtěla bych poděkovat všem čtenářům, co mi dali hlas v anketě Cestopisec roku i redakci za třetí místo s naším projektem Fotomatiné. Nemělo by to být jen v mém jméně, ale ve jméně všech těch, kteří se Fotomatiné už přes tři roky měsíc co měsíc účastní. Bez nich by žádné matiné nebylo. Chtěla bych ocenění předat všem starým i novým fotomatiňákům a popřát nám, aby nám to spolu na fotoblozích ještě dlouho vydrželo.

Adam El Chaar