Rudolf Havlík: Nenáviděl jsem ten film. Teď se ho nemůžu nabažit

ROZHOVOR   Na blogy iDNES.cz vstoupil vystudovaný grafik zostra. V jednom z prvních blogů popsal vlastní zážitek z holandského vězení. Nebyl to literární skvost, ale šla z něj obrovská síla. Od té doby uteklo sedm let vody, síla zůstala. Z blogera s početným fan-clubem se stal filmový režisér. Jeho prvotina s názvem Zejtra napořád jde příští týden do kin, další tři filmy jsou ve fázi zrodu, zanedlouho začne točit znělky pro Českou televizi. Rudolf Havlík rozprostírá křídla opravdu doširoka.

Rudolf Havlík s Pavlem Baťkem, hlavním mužským hrdinou filmu Zejtra napořád.Zejtranaporad.cz

*

Známe se od startu blogů, tykáme si. Rozhovor jsme vedli po mailu a po telefonu, Ruda vzápětí vyrazil do Karlových Varů, kde v pátek svůj film poprvé představí publiku. Některé věci jsme proto nestihli doříct a jiné slícovat. Tak nám to odpusťte.

Kdybych tě měl charakterizovat podle toho, jak tě za ty roky znám, řekl bych, že jsi renesanční člověk kybernetického věku s drsnou slupkou a přitom docela citlivou duší. Nebo?

Jsem zmučený cynik a realista, kterého mučí moderní doba a který se před ní snaží utéct, kdykoliv je to jen trochu možné. Jsem normální kluk, kterého baví si dělat věci po svém a jsem ochotný vynaložit ohromné usílí na to, aby to tak bylo. I když je to někdy zbytečné. Ale jinak se to nepozná... 

Pravda, zažils toho dost... Kdy ti bylo nejhůř? A kdy jsi naopak prožíval největší euforii?

Nejhůř mi bylo, když si moje mamka způsobila nepříjemný úraz a trvalo dlouho, než se dala dohromady. Ale asi ses ptal na film. Nejhůř mi bylo, když jsem v polovině natáčení zjistil, že věci nejsou tak, jak mají být a nemůžeme film dodělat. Dokonce se s tím nedalo dělat vůbec nic, protože jsme nebyli schopni to dotáhnout do konce sami. Byly to dlouhé měsíce, kdy jsem se musel rozhodnout, jestli to vydržím, nebo jestli se na to vykašlu. Nějak jsem to vydržel, ale nepamatuji si přesně jak.

Hrajte o vstupenky (do pátku 15.00h) na premiéru filmu Rudolfa Havlíka Zejtra napořád.

A největší euforie? Byly dvě. Když mi producent Ivo Krátký řekl, že souhlasí s tím, že film dodělá a tím pádem jsem věděl, že už je to jen na mně, abych to dotáhnul do konce, a druhý moment byl, když mi zavolal můj distributor Jan Bradáč a řekl mi, že si film vzali do Karlových Varů a co přesně o tom filmu řekl programový ředitel festivalu Karel Och. Za to jsem vděčný a už mi to nikdo nevezme.

Od filmu ještě odbočme. Dlouhá léta šiješ oblečení v Asii. Jak ses k tomu - kluk z Plzně - dostal?

Pracoval jsem dlouhou dobu pro firmu Hannah a ta šila věci v Asii ve velkém. No a po čase jsme se s kamarádem rozhodli, že si založíme vlastní snowboardovou značku oblečení - a protože jsem ty hadry navrhoval a staral se o všechno okolo, tak jsem jednoho dne dřepěl v letadle do Šanghaje. Anglicky jsem uměl jenom pár hlášek z filmu Commando. A potom už to šlo nějak samo. Firma zmizela, ale já už se Asie nevzdal a té práce také ne, protože mě baví a nabíjí ve chvílích, kdy mi nejde nic jiného. Je to droga. 

Kde jsi nejradši? V Česku? V Asii?

Tam i tady. Jsem pořád na cestě. Někde mezi. Jedna kamarádka mi řekla, že je to se mnou těžké, protože vždycky když mě potká, tak někam odcházím. Ale nejsem typ člověka, který odejde a nechá všechno za sebou. Neumím to. Přestože mě tady hodně věcí štve, tak tady mám taky hodně věcí rád. O víkendu jsem byl na Šumavě a málokde jsem viděl tak krásné věci jako tam. Neumím to opustit. S lidma, kteří mi lezou na nervy, si nějak poradím. Půjdu na ně tím, že se budu snažit dělat hezké věci a trochu je tím otravovat nebo je změnit. Nebudou to mít se mnou lehké. 

Nesnášíš létání. To je docela komplikace, když musíš několikrát ročně za obchodem do Asie…

Nemám rád, když nedokážu mít věci pod kontrolou. A když nemůžu řídit a musím se spoléhat na někoho vepředu, dost mě to vytáčí. Po letech jsem si ale vlastně zvykl. Smířil jsem se s tím, že to nějak dopadne. Bojím se, protože mě baví žít a tvořit a protože mám ještě hodně věcí, které chci zažít. A tak se prostě a jednoduše zbaběle bojím o ten malý svět, který ještě nechci opustit. Obávám se, že to tak bude vždycky. A mimochodem, až jednou budeš nastupovat do letadla v Indii a uvidíš, v jakém je stavu a kdo ho řídí, tak potom si pokecáme o tom, jestli se budeš bát jo...? A takových letů mám za sebou bohužel už skoro stovky. Plus nějaké to nouzové přistání.  

Zejtra napořád

Jak se v Asii obchoduje? Jak to tam vypadá ve fabrikách, co výsledná kvalita? 

Začátky byly těžké, protože jsem musel vyrábět v továrnách, které byly schopné produkovat menší objemy zboží. Dohody se nedodržovaly, cena se měnila a věci byly děsně komplikované. Trh se ale v průběhu těch mnoha let změnil. Postupem času se v Číně začalo zdražovat, protože lidé už chtěli mít pocit, že nejsou jen otroci, a tak hodně firem odešlo někam, kde ještě otroci jsou.

Zakázky musím osobně hlídat. Reklamace příliš nefungují, proto si věci kontroluji osobně a je to jedna z výsad, kterou moji klienti mají. Můžou se spolehnout, že to vždycky nějak vyřeším. Je to otázka osobních vazeb, dohod a dodržovaní určitých kodexů a čínských pravidel. Jde to - jen je třeba ty lidi trochu respektovat a uvědomit si, že cena za levné věci je vyvážená starostmi a problémy. A to se nezmění nikdy. 

Já jsem v Číně naštěstí poznal neskutečně spolehlivého člověka, který mi umí přiznat, když něco nedokáže zařídit. To není obvyklé. Stali se z nás přátelé a já jsem rád, že díky tomu teď dělám sice méně obchodů, ale zato velkých a můžu si dovolit pracovat v lepších továrnách za lepších podmínek. Ta paní nakonec přijela i do Hong-Kongu a zahrála si ve filmu. Můžete ji vidět na konci, kdy podá ruku Pavlovi. 

Vyráběl jsi v Číně už kdeco. Vzpomínám si na sportovní bundy.

Dělali jsme oblečení, ale i hračky, různé blbosti pro psy a teď pracovní oděvy pro jednu větší firmu. Ale řešil jsem tam i spousty věcí, které s šitím nesouvisí. Dělal jsem posla, vymáhal peníze pro lidi, kteří o ně přišli... Při výrobě si člověk užije spousty divných věcí. Slaňoval jsem z oken, vyrážel dveře, bránil se napadení a řídil v noci přes půl Číny. Je toho hodně. 

Jsi velký fanda i na Indii...

Nesnáším Indii a taky ji miluju. Vadí mi, že se zavírají oči před tím, jak to tam doopravdy chodí, a všichni ti zvláštní lidé, kteří tam jezdí do ashramu, vnímají to okolo jako něco, co je vlastně neskutečně krásné. Není. Je to hnus a špína, která tam být nemusí, ale lidé jsou tam jednoduše debilové. Vidět na kolejích mrtvé dítě pro mě není něco, co by mi vysvětlovalo duchovní spektrum.

V Indii uvidíte věci, nad kterými zůstává rozum stát. V poslední době konečně začaly vyplouvat na povrch případy znásilňování. Dělo se to tam roky, a ve velkém, a nikdo na to neupozornil. Měl jsem to z první ruky od lidí, kteří tam žijí a lisuje je kastovní systém a nevzdělanost. Je to obří továrna na lidské utrpení, která se tváří jako duchovní místo. Indie je neuvěřitelná směsice dojmů, a přestože je tam tisíc a jedna věc, za kterou bych Indy zplácal, je tam i hodně věcí nádherných. Nevím, nedá se to popsat, musí se to vidět. Jak říkám, miluju Indii. A nenávidím...

Žiješ patnáct let po hotelích – dá se z toho vůbec ještě někdy utéct? Usadit se? Nebo to prostě není pro tebe?

Myslím si, že jsem usazený až až. Jsem poměrně konzervativní člověk. Hotely jsou vlastně fajn, a ať už je to jen deka uprostřed pralesa nebo pětihvězda v centru Shanghaje, vždycky tam člověk nasaje nějakou vzpomínku, která mu pomáhá přežít ve chvíli, kdy se něco třeba nedaří. To, že nepotřebuju mít barák, auto, hypotéku a pět dětí co nejdřív ještě neznamená, že je to špatně. Ale společnost nás o tom neustále přesvědčuje. Doma je člověk tam, kde se cítí skvěle a kde jsou ti, které má rád. Mám těch míst na světě vícero a jsem za to neskutečně vděčný. Takže z toho neuteču, ani si nemyslím, že je to potřeba, protože vím, že vychovám děti i při tomhle pohybu a přesunech. Znám poměrně hodně lidí, kteří to tak dělají a jsou šťastní. A taky znám hodně těch usazených, kteří šťastní nejsou. Každému, co jeho jest. 

Zmínil jsem už tvoje fotky. Čím to, že fotíš tak skvěle? Jsi srdcař, v tom to bude? 

To je moc hezký, že to říkáš, já si to nemyslím, ale jsem rád, když se to lidem líbí. Fakt mě to těší. Rád se dívám na svět v kontextech a jednoduše je to pro mě zábava. Nedělám to na kšeft a ani proto, abych získal nějaké uznání. Baví mě to. A baví mě to i proto, protože to baví ty ostatní. To je nejlepší hodnocení, které nic nestojí.

Poradíš těm, co stojí se svou zrcadlovkou teprve na startu?

Já nevím. Ať se dívají na svět tak, jak chtějí a ať se učí, krok za krokem a nebojí se ukázat, co je baví. Já fotím jednoduše to, co někde vidím a když mám pocit, že mě to baví, tak zmáčknu spoušť. Ale mám, pravda, takovou úchylku. Ať jsem kde jsem, tak večer před západem slunce si někde sednu a fotím si západy slunce. Klišé, co? No jo, ale je to super, protože svět se zastaví a já taky. Najednou je klid, ticho a já se jen dívám a sem tam něco vyfotím a užívám si ten moment. Má to pro mě neuvěřitelnou sílu. Většinou takhle vídám zázraky.   

Fotíš už dlouho.

Začal jsem fotit při prvních cestách do Asie jako turista. Baví mě koukat se na svět skrz objektiv jako amatér. A tenkrát to byl takový hezký pomalý začátek, kdy jsem se prostě jen díval a učil se. Už si takhle fotím přes 10 let. Promiň, ja ty data moc neumim a jsem líný to pořád počítat. Ale tahám to všude s sebou a když je třeba, prostě vytáhnu foťák. Já jsem ale nejraději, když nefotím. Protože potom si dokážu užít to místo, kde jsem. Když fotím, tak akorát plaším a běhám zleva doprava a válím se po zemi, abych si něco vyfotil a celek mi potom uniká. 

To je pravda, zažil jsem to při natáčení jedné ze scén Zejtra napořád. Foťák na krku a pořád jsi něco fotil. Ale ještě jinak - které dvě tři tvoje fotky ti nejvíc utkvěly v duši?

Jedno horké léto v Indii jsem se dostal k vodopádu, pod kterým se koupali lidé. V jednu chvíli vylezl z proudu vody táta, který držel v náručí svého syna, který brečel a bál se vody. Tenkrát jsem to zmáčknul a měl jsem husí kůži. Byl to krásný moment. V Istanbulu jsem se zase poflakoval po nábřeží a užíval si okolní frmol. V jeden moment jsem zahlédl dívku, která stála někde vzadu u zdi a vypadala prostě božsky. Jako z jiného světa. Ta fotka mě baví dodnes.  

Nebo: seznámil jsem se na Srí Lance s rybářem a jeho dětmi. Jsme přítelé už dlouhé roky a pokaždé, když tam jsem, jedu za nimi. Vidím je, jak rostou, jak se učí a pokaždé mě vřele vítají. Hrajeme fotbal, kriket, jezdíme na lodi a nerozumíme si, protože oni neumí anglicky. A pokaždé spolu jdeme na pláž a fotíme se, blbneme a užíváme si společný čas. Učím je skákat, a tak nejhezčí vzpomínku mám na fotku, ve které skáču společně s nimi. Je to úžasná věc, zažít něco takového. 

Tuhle fotku jsme měli v záhlaví facebookové stránky blogů iDNESu. Je mimořádně působivá, přiznám se, že jsem se k ní často vracel a někdy na ni pár minut prostě jen tak civěl... Dokázal by ses některou svojí fotkou charakterizovat?

Asi tou třetí. Ve výskoku s dětma někde nikde a prostě jen tak. Ta fotka není dokonalá, ale věřím, že má v sobě ohromnou sílu.

Jsou tvoje fotky k vidění? Výstavy, časopisy...

Já na výstavy moc nejsem. Jsem amatér, ne fotograf. Jednou mě přemluvila jedna super paní, abych udělal výstavu v knihovně někde v Modřanech. Ani nevím, jak mě ukecala, asi mi masírovala ego nebo co. Výstava se jmenovala Řekněte ahoj. Bylo to fajn, prachy z prodaných fotek šly na charitu, bylo to pár tisícovek, ale aspoň něco. A jinak jsem měl pár fotek na výstavě blogerů ve Varech, k tomu jsi mě ukecal zase ty a to je všechno. Prostě se na takové věci necítím.

V časopisech fotky nemám skoro nikde. Dřív jsem psal nějaké články, ale vždycky kolem těch fotek dávali takový ty barevný grafický blbosti a já nejsem fotograf, kterého by chtěli do magazínů, které umí fotografie publikovat. A já se tam ani nechci cpát, protože jsou lepší fotografové. Tak si ty své věci publikuju buď na rudolfhavlik.cz nebo na svém facebooku, kam si lidi, kteří mají moje fotky rádi, chodí pro další kousky. 

Vydal jsi také tři knihy. 

Řeknu ti tajemství. Napsal jsem kdysi příběh o člověku, který si moc nelámal hlavu se životem, byl fajn ale byl to takový šílenec. Měl kamarádku Terezu, se kterou se vídali a byli jako bratři a on si to rozdával s jinýma holkama a společně to řešili a pomáhali si. Tenkrát jsem to pověsil na nějaký knižní web online, bylo to ještě v začátcích internetu. Z toho potom vzniklo Zejtra napořád. Nikdo to vlastně neví. Ten původní text je hrůza samozřejmě, ale už tam to lidi měli docela rádi. A pak jsem začal psát až na blog iDNESu. Jen tak, protože mě to bavilo. A protože mám rád čestinu a baví mě jí ohýbat a hrát si s ní, i když trochu jiným způsobem, než to dělají klasici. Ale těm se podobat nechci, ani na to nemám. 

Pamatuju si tvůj první blog – zážitek tuším z Holandska, kde ses na vánoce ocitl v base. Byla to ukrutná síla. Jak na to vzpomínáš po letech?

Jo, to byl jeden z prvních, ano. No, byl to masakr. Nevěděl jsem co budu dělat. Vězení byl zážitek. Měl jsem to se vším všudy - rvačky, práce ve výkopu, ping pong s gorilou, sprchy. Nejhorší byla nevědomost. Nevěděl jsem, jestli to skončí nebo ne, i když jsem nic neprovedl. Naštěstí se to vysvětlilo. Tenkrát mi jeden ohromný černoch venku na lavičce řekl, že nejhorší je jít sedět za něco, co člověk neudělal. To pak každej den je dlouhý jako rok. Takže jsem seděl sedm let. Taky mi říkal, že až bude venku, že za mnou přijede, že to bylo fajn. Říkal jsem mu tenkrát, že máma bude určitě moc ráda, až ho uvidí. Dodnes mě to rozesmívá... Byla to zkušenost, ale ne k smíchu.

Poslední dobou píšeš na blog málo.

Já píšu naopak hrozně moc. Dopsal jsem scénář k fantasy pohádce společně s Duro Červenákem, který je docela kapacita za hranicemi u bratrů a strašně nás ten příběh baví a pracujeme na tom, abychom ho mohli natočit a uvést v život. Taky jsem napsal Pohádky pro Emu, na kterých ještě pracuju a vypadá to, že přijdou na svět. No a teď pracuju na scénáři, který se jmenuje Stínohra a dostal jsem ho, abych ho zrežíroval. Napsal to mladý talentovaný kluk a já mu do toho jenom trochu dloubu, aby se dalo začít natáčet. Takže mi veškerý čas bere teď film. A blog je srdcovka, nemůžu tam napsat něco jen tak, aby tam něco bylo. Lidi, co mě tam mají rádi, by mi to neodpustili. Strašně jsem si je zmlsal, takže teď musí vždycky dlouho čekat, protože ani já nechci publikovat nic, s čím bych nebyl spokojený. Je to takový hezký vztah mezi čtenářem a mnou. Hrajeme na úrovni. Slibuju, že něco přidám.

Chystáš ještě nějakou knihu?

Určitě vydáme Královnu Obrů, kterou jsme napsali s Duro Červenákem. Na pohádkách teď hodně ujíždím. Je v nich svoboda a cit. Ale mám napsanou další knihu. Jen si s ní hraju a nějak se s ní nechci ještě rozloučit. Baví mě. Protáhne čtenáře přes Čínu, Indii, Filipíny a USA tak, jak jsem si to vždycky přál. Jen prostě, ještě to chce trochu práce navíc. Jedna kapitola už ale visí na blogu. Jmenuje se Den Nula...

Knihy si vydáváš sám. Je to lepší než shánět vydavatele?

Vydávám si knihy sám, protože nad tím chci mít kontrolu. Jsem už takový. Nepotřebuju ležet v levných knihách. Vytiskl jsem nejdřív tisíc kusů Nikdo nechce čekat věčně, u druhé také tisíc, to byl Transit, Rok Draka ve dvou tisících a všechno jsem prodal. Mám doma od každé jednu. Plus teď jsem našel jeden ztracený balík Roku draka. Tak si je schovávám. Nebe se prodala půlka, protože jsem na tu knihu neměl tolik času a vydal jsem jí rychle a trochu zbrkle. Mám ji rád, ale nestihl jsem ji ani propagovat. Každopádně už mi jí taky moc nezbývá. Považuji to za úspěch, když si tohle všechno ode mě lidé koupili jen tak, přes webové stránky a blog. Víc ani nechci. A na předobjednávkách se mi náklady na knihu vždy zaplatí. Mám prostě super čtenáře. 

Z grafika obchodníkem na druhém konci světa, z obchodníka spisovatelem, ze spisovatele filmovým režisérem. Jak se to sběhlo a jak se to všechno vešlo do tvých pětatřiceti let?

Nějak samo. Nevím jak. Vždycky jsem chtěl dělat to, co mě baví. A film mě bavil od mala. Hrozně. Jenže jsem na studie šel na polygrafii a nějak jsem se s tou branží míjel. Připadala mi prostě nedosažitelná. Až když jsem dostal rozum, došlo mi, že to je vlastně hrozně jednoduché. Jen v tom musím být dobrý. A musím se snažit a vydržet věci, které jsou potřeba. Bez práce si člověk nic nezaslouží. Je to prostě tak.  

Poprvé jsem chtěl natočit film už na střední škole. Jmenovalo se to Dobyvatelé ztracené valchy a byl to takový studentský Indiana Jones. Točili jsme na VHS kameru spolužáka, další spolužáci byli herci. Dodnes, cha!!, nechápu, jak jsem je ukecal k tomu, že jsme v mrazu běhali v prokopském údolí a natáčeli akční scény. Dokonce jsme točili i ve třídě naší učitelky. Mrzí mě, že už ten materiál nikde nemám. Bylo to neskutečně špatný a vtipný. Pro nás, kteří jsme to dělali.

Že je to s mojí filmařinou vážné, jsem si uvědomil, když mi zavolal distributor Honza Bradáč a řekl mi, že programovému řediteli Karlu Ochovi se náš film hrozně líbil a že ho ve Varech chce uvést. 

Jsi autorem obálek svých knížek. Co všechno sis v tomhle směru dělals na Zejtra napořád?

Výtvarno si hlídám hodně. Na prvním filmu rozhodně, protože je fakt, že mi do toho občas kecali lidi, kteří prostě nejsou tak dobří. Já maloval už od dětství - doma i na parkety a tak. Hodně jsem se plácal v komixech, a pak už přišly počítače a hodně věcí usnadnily. Naučil jsem se všechno, ale pořád dávám přednost ruční práci. Když jde použít. 

Proto si výtvarno opravdu hodně hlídám. Až když jsem film dotáhl do konce, jsem si mohl dovolit spolupracovat s lidmi, kteří něco umí a na které se můžu spolehnout.  S plakátem mi pomáhal Dan Špaček, který je výborný tvůrce a font je jeho práce. Ale zbytek jsem si odšudlal sám. Na výtvarnu jsme dělali hlavně s kameramanem Václavem Tlapákem - ale jeho jsem nemusel moc prudit, protože má úžasný vidění a hodně podobné jako já. Doplňujeme se. 

Je vidět, i nevystudovaný režisér může natočit dobrý film, alespoň reference jsou zatím velmi dobré. 

Já si nemyslím, že režie se dá vystudovat. Nebo asi dá, ale pokud to v sobě člověk nemá, nikdy nepřekročí hranici tvůrce, který něco dokáže. Zejtra napořád je debut. Se všemi klady a zápory a některými věcmi, které jsou navíc  a jsou fajn. Je to pocitvý film, protože jsme na něm dřeli až do konce.

Shromáždil jsi ve štábu neuvěřitelné lidi. Získal jsi jména jako Vica Kerekes, Pavel Batěk, Jan Přeučil, Klára Issová, Filip Blažek. Jak se ti to podařilo?

Štáb prostě přišel. Někoho mi nabídli a já ho většinou vzal, protože jsem neměl jinou možnost. A když jsem měl, tak jsem se snažil volit rozumně a dát šanci lidem, kteří chtějí něco ukázat. Kameraman Václav Tlapák je skvělej. Ondřej Konvička, který skládal hudbu, je naprosto úžasný člověk a skladatel. Nikdo mu nedal nikdy možnost a já to zkusil. Každý den si říkám, že jsem byl chvíli taky chytrej. S herci to bylo podobné. Přečetli si scénář a řekli, že do toho jdou. Byl jsem za to vděčný. Pavla jsem prostě potkal v kavárně a sednul si k němu a řekl mu, že uděláme super film. Nějak mi to tenkrát uvěřil. Nevím proč. Pavel do toho dal všechno. Je to jeho film. Steně jako můj. Vicu jsem potkal v noci v hotelu a řekla ano. Co víc od ní chcete slyšet. Pan Přeučil byl děsně hodný a všichni, kteří byli na place se chovali skvěle. Prostě mi věřili. Vážím si jich všech stejně a oni sami moc dobře vědí, kdo pro mě co znamená.

Jak štáb při natáčení a postprodukci fungoval? Všechno klapalo?

Fungovali jsme hlavně v úzkém kruhu lidí, kteří bojovali až do konce. Já, kameraman, Pavel, Ondra, střihač Boris Machytka a pár dalších vydrželo, i když situace byla na bodu mrazu. To jsou lidé, kteří mě podrželi ze štábu nejvíce. Neklapalo skoro nic - jediné, co klapalo, jsme byli mi. Když už jsme na plac přišli, tak jsme fungovali na sto procent. Prostě jsme věděli, co děláme. To, co se dělo mimo, a všechna jednání o dotáčce a dalších problémech, bylo vyvážené tou skvělou prací na natáčení. 

Říká se, že natáčení už je za odměnu, že nejhorší je to všechno předtím a potom.

Natáčení je odměna za všechny vypitý kafe s lidma, které musíš přesvědčit o tom, že víš, co děláš. Trvalo mi to děsivě dlouho a byl jsem ponižován, odmítán, lidi se mi smáli. Byla to dobrá škola. A také vím, že bez těch lidí okolo to nejde, a jsem pyšný na to, že jsem je dokázal přesvědčit a že jsme z toho ve většině případů nakonec vyšli jako přátelé. A ten zbytek, je vlastně jen neuvěřitelná věc, která se podařila. Skvělá distribuce a Karlovy Vary. Hodláme si to užít, protože nám o nic nejde. Je to odměna.  

Prozraď nejslastnější zážitek z natáčení a naopak nejhorší chvíle.

Nejlepší bylo, když jsem zjistil, že Vica a Pavel mi věří natolik, že jsou ochotní zahrát i věci, které jim nepřipadají správné. Prostě mi věřili a šli do toho a respektovali to, co jsem si vymyslel. Byl to zavazující pocit vůči nim dvěma. A chvíle, kdy jsem věděl, že to bude dobrý. Nejhorší věc se stala v listopadu před dvěma lety, kdy jsme dotáčeli poslední den, film nebyl hotový a my jsme věděli, že se zasekneme, protože situace se zkomplikovala a zima se blížila. Hráli jsme léto v mrazu a když jsme jeli domů, věděli jsme, že to nedotáhneme do konce a že to možná ani nedokončíme. Jeli jsme a mlčeli, rozloučili se a potom to trvalo skoro dva roky...

Vše zapomenuto - film se dostal až karlovarský festival. To je rok nato, když to s ním vypadalo hodně nahnutě, skoro zázrak, ne? 

Za všechno může manželka šéfa Falconu, Vendula Bradáčová, která mě má ráda, protože jsem blázen. A když jsem potřeboval byt na natáčení, zareagovala na mou výzvu na facebooku. Napsala mi, a tak jsme nakráčeli domů k řediteli Falconu a natočili tam pár scén, které jsme potřebovali. Pár hodin a bylo to. Honza na mě tenkrát koukal, jako kdybych přiletěl z Pluta, ale nakonec se uvolil, že mu můžu poslat trailer. Zajímalo ho, co je to zase za šílence. Už jich viděl hodně. Na traileru jsem dřel jako kůň a když jsem mu ho tenkrát poslal, poslal mi odpověď do Číny, kak jsem mezitím odjel a napsal mi, že do toho chce jít. Byla to ohromná věc. A protože jsme se stali přáteli, dal do toho Honza také hodně ze sebe. Udělal pro nás víc, než je obvyklé a taky ukázal film panu Ochovi a tomu se prostě líbil. A tak nám to udělal hezké. 

Už jsi uvěřil tomu, že jsi to doopravdy dokázal?

Ještě pořád tomu nevěřím. A hlavně, tohle je jen začátek. Ten film je pro lidi a ti jsou důležití. A když se bude líbit jim a někdo na to bude chodit, tak potom to bude mít teprve smysl. To je ještě před námi. Prognózy návštěvností nejsou veselé, takže neočekáváme zázrak. Ale doléhá k nám pár signálů, že se lidé na ten film těší. Takže se jen budeme snažit dál a pracovat na podpoře až do konce. Chceme, aby si ten film lidi vzali za svůj jako my. A trochu jejich je, zejména těch, kteří mě četli. Mají na tom svůj podíl. 

Řekl ti už někdo: Je to dobrý film? Nebo dokonce skvělý?

Řekl mi to Karel Och. Řekla mi to Vica, která se děsně bála a potom u mě doma pustila na konci slzu. Řeklo mi to ještě pár lidí, kterých si vážím, a pár lidí, kteří filmy dělají roky a nemají potřebu mi podlézat. Každý to ale musí posoudit sám. Tohle bude stejně každý vnímat jako mediální masáž. Ale ten film v sobě něco má. Kromě chyb i nějaké cosi, co ho dělá lepším. Asi je v tom ta dřina někde schovaná. Nevím. Nenáviděl jsem ten film. Ale teď se ho zase nemůžu nabažit.  

Nebojíš se českého diváka? Multiplexy zahubily normální kina, svému divákovi servírují hlavně jisté kasaštyky včetně Babovřesků a podobně.

Přemýšlím nad tím pořád. Honza Bradáč mi stále předkládá hororové scénáře. Mstí se mi tak za to, že jsem takovej blázen, ale já na diváky věřím. Český film mu za poslední roky uštědřil nemálo tvrdých ran, takže se nedivím, že lidi nechtějí chodit do kina. Proto jsem taky začal točit. Chci to změnit. Chci zase chodit na skvělé filmy, jako dřív. Neříkám, že to bude ten můj, ale třeba inspiruje další mladý kluky, kteří něco zkusí a vytvoří konkurenci pro zavedené tvůrce, kteří se budou muset snažit víc, aby prodali svá díla. Jenom tudy vede cesta k tomu, aby se tu něco změnilo. Že to nejde, je naše oblíbená hláška. Já myslím, že to jde. Když to jde i jinde. Je tu hodně talentů. A jsem naivní v tom, že když se věci udělají opravdu dobře, lidi si to řeknou. Trochu na ně musím spoléhat. Tahle otázka je těžká a vydala by na celou knihu. Já věřím, že lidi si chtějí splnit své sny a že je baví se v kině oprostit od podivné reality a ty sny si splnit pro jednou i tam. Na chvíli. Načerpat sílu na další bitvu. Věřím v diváka. A na toho si myslím, hodně tvůrců rezignovalo.  

Dá se říct, že za závěrečnými titulky je už jiný Ruda Havlík, než ten předfilmařský?

Filmování mi vzalo několik přátelství, jednu práci, vztah a pár dalších věcí. Dalo mi novou práci, přátele, bez kterých bych si už dnes nedokázal představit svůj život. Dalo mi sílu dotahovat věci do konce. Naučil jsem se neskutečné množství věcí, naučil jsem se líp komunikovat s lidmi. Filmování mi přineslo zážitky, na které nikdy nezapomenu. Poslední panák v Hong-Kongu, kam jsme odjeli ještě jednou s Pavlem a Václavem natočit videoklip patří mezi ty nejsilnější momenty, které jsem zažil. Tam jsme to uzavřeli. 

Co plánuješ dál?

Budu natáčet film, který se jmenuje Stínohra. Je to děsný tajemství a pracujeme právě na doladění scénáře, protože ten jsem u Zejtra napořád trochu podcenil a nechci to udělat podruhé. Dostal jsem šanci natočit něco, co se u nás nedělá a hrozně se na to těším. Sejdu se tam se spoustou blízkých lidí, kterým budu moct dát zase práci, a je to pro mě ohromná výzva. Zároveň si pipláme Královnu Obrů, která je složitá a náročná, ale o to víc mě ta práce baví. Je to pohádka a tak maluju, vymýšlím a sním. V přípravě jsou také Pohádky pro Emu, kde by měl hrát Michal Suchánek hlavní roli a film se bude točit okolo vánoční atmosféry. Ten příběh mě uhranul. Musel jsem ho ale odložit kvůli Stínohře.

Teď budu natáčet nové znělky pro ČT2. Úžasná práce a prestižní záležitost. Nemůžu se dočkat. Knihy jsou zatím v přípravě a pomalu si je piplám, abych je mohl pustit mezi lidi. Není bohužel čas na všechno, protože mě chytlo surfování, a tak musím všechno na čas zahodit a odjet na druhou stranu světa, abych si užil to, o co se nechci okrást. A pracuju pořád stejně. Pojedu zase do Číny hádat se s Číňanama a pracovat s lidmi, kteří mi pomáhali, když ještě nikdo ani nevěděl, jestli Zejtra napořád vznikne. To jsou ti, bez kterých by to nešlo. A já jim za to budu do smrti vděčný. Oni ví, o kom hovořím. 

Jan Dvořák

Foto&video: rudolfhavlik.cz, zejtranaporad.cz