Jak se stát hvězdným blogerem? Prozrazují Blogeři roku 2013

Za úspěch v anketě Bloger roku se platí mírnou ztrátou soukromí. Pojďte s námi za oponu, za níž vám na sebe medailisté ankety kromě receptu na úspěch prozradí, jestli čtou pod svými články diskuse, jestli si na dobrou náladu dají raději pivo, víno nebo něco zaostřenějšího, k tomu zda se kouknou na Krause nebo na Šípa nebo si spíš pustí muziku (Rammstein nebo dechovku?)

František Matějka obdivuje Julesa Vernea, Vladimír T. Gottwald si rád dá "špeka", Petře Žallmannové kočky "načuraly do televize". Zuzaně Hubeňákové se nejlíp píše kdekoli, kde jí dítě "nestrká ručičky do podpaží" a Ladislav Větvička si nejvíc pohoví u Rammstein. Markéta Šichtařová, která píše dlouhé články, odpovídala nejekonomičtěji (inu ekonomka), Dana Šantrochová se rovněž při odpovídání držela hesla: "Kouzlo je v jednoduchosti". Lucie Sulovská jde po Hrabalovi, Jaromír Šiša, jakmile může, sedlá svého jednostopého řvoucího oře a vyráží k lesu...

Jaký máte recept na úspěch a popularitu?

Ladislav Větvička: Copak sem jakasik kuchařka, abych psal recepty? Na to mate Polrajcha.

Vladimír T. Gottwald: Na úspěch a popularitu mám samozřejmě receptů spoustu. Akorát jsem ještě nenarazil na recept funkční. A kdyby se mi to náhodou povedlo, tak ten recept pochopitelně nevykecám, protože to by pak mohl být úspěšný a populární i kdejaký jiný magor. 

Lucie Amálie Sulovská: Přiměřený počet lidí štvát, neboť lidé mají často tendenci více energie, zájmu a času věnovat tomu, co je štve, než tomu, co se jim opravdu líbí ;)

Markéta Šichtařová: Nemám.

Jaromír Šiša: Snažit se čtenáře pobavit tím, že píšu s nadhledem a snažím se o humorné pojetí. Fotoreportáže řadím do příběhů, které napsal přímo život, což právě moji čtenáři často oceňují. K tomu postačí pozorně se rozhlížet. Jiní mně zase děkují, že se mým  prostřednictvím podívají tam, kam se sami nedostanou, dalším jsem dal dobrý tip na výlet. Ve všech případech mě to těší a dává mému snažení smysl. Život neni drama a každý úsměv je ta nejlevnější a nejlepší medicína. Pokud bych měl přidat motto: "Litovat máme jen toho, co jsme neudělali."

Zuzana Hubeňáková: Upečte kachnu se zelím a knedlíkama a pozvěte známé. A nezapomeňte pořádně podlévat! Úspěch a popularita se okamžitě dostaví – prověřeno už našimi babičkami.

Petra Žallmannová: Myslet to vážně, ale nebrat sám sebe vážně.

Dana Šantrochová: Kouzlo je v jednoduchosti. Snažím se být pravdivá a na nic si nehrát 

František Matějka: Co je to úspěch a popularita? Zavání mi to „většinou“, která ale ani zdaleka není zárukou pravdy. Myslím, že základem nějaké míry úspěchu je nevejít se do žádných zajetých unifikačních škatulí a vykašlat se na to, co si o vás myslí kritici. Kdykoli a kdekoli. Váš život je právě a jen váš, nikoli jejich.

Jak napsat dobrý a úspěšný článek?

Ladislav Větvička: Prostě ho napsat. Jak začnete přemyšlat o tym, že chcete napsat dobry a uspěšny članek, pak ste v pr... . Nejlepši text je taky, kery si po sobě přečitate a začnete se temu sam smat. Aji bez travy.

	zde.

Vladimír T. Gottwald: S tím to nejspíš bude jako s tím návodem na výrobu kamene mudrců. Postup přesně popsaný a stačí, když ho šikovný alchymista poctivě dodrží. Jen je tam ovšem jedna podstatná podmínka: nesmí přitom myslet na kámen mudrců. Takže by možná stačilo, kdyby šikovný autor psal co nejpoctivěji a nemyslel na to, že chce napsat dobrý a úspěšný článek. Tak mě napadá, že je asi dobře, že já články nepíšu.

Lucie Amálie Sulovská: Zkušenost právě tady na blogu mě přesvědčila, že dobrý a úspěšný nemusí být synonymem. Spousta čtenářsky asi ne příliš úspěšných článků (obvykle proto, že se věnují jiným tématům, než politika, náboženství, sex ;o)) mne zaujala a obohatila (zejména články týkající se historie). Dobrý obsah si čtenáře najde, ačkoliv třeba ne v natolik masovém měřítku. Obrovskou výhodou blogování je, že si můžeme dovolit takové články psát.

Markéta Šichtařová: Nevím, co je dobrý článek. Píšu, jak myslím. Říkám, co si myslím.

Jaromír Šiša: Některé články žádají přípravu, některé jsou otázkou okamžitého nápadu, nebo když v noci stávkuje spánek. Fotoreportáže se mi rodí v hlavě průběžně během každého putování.

Zuzana Hubeňáková: To takhle najdete převratnou zprávu o sociální politice občanů Bornea, nebo potkáte zajímavou osobnost, která vám otevře obzory. Rozhodnete se o těchto převratných faktech informovat. Nikdo to nečte. A pak napíšete, že vám konečně povolila ta úporná zácpa. Davy jásají. Anebo taky ne. I ta nejdůležitější zpráva podána nesprávným způsobem je zapomenuta. Proto se nejdůležitějšími zprávami nezdržuji, abych nebyla zodpovědná za jejich zaniknutí. A občas tedy holt napíšu nějakou oddychovku, aby se lidé zavalení všemi těmi zaručenými pravdami a zdrcujícími zprávami, mohli cítit méně méněcenní. 

Petra Žallmannová: Škrtat, škrtat, škrtat. Vynechat všechno, co tam nemusí být. Podle písně Marka Ebena "zkrááátit".

Dana Šantrochová: K dobrému článku je potřeba zejména dobrý nápad. Dobře vymyšlený titulek, obrázek, rozdělování textu do odstavců atd. 

František Matějka: Vyvolejte emoce a zapomeňte na nejistotu. Pokud na něco máte jasný názor, sdělte ho a nabídněte bez omáčky. Pokud na něco jasný názor nemáte, nepište. Lidí bez vlastního názoru jsou tuny. Včetně, bohužel, těch nahoře.

Kde se vám nejlíp píše?

Ladislav Větvička: V hospodě. Přiliš hlučna samota.

Vladimír T. Gottwald: Ve vyhřívaném soukromém bazénu mezi půvabně vyoblenými mladicemi. Ještě jsem to sice nezkusil a nejspíš bych psal blbosti (neřku-li blbosti ještě blbější než jindy), ale předpokládám, že by se mi psalo přinejmenším dobře, ba možná nejlíp. Věci, o nichž si i po čase myslím, že jsem je snad nezvrzal úplně, jsem většinou čmáral kdesi v koutku v randálu mezi lidmi. Podstatnou část pohádkové knížky jsem kupříkladu napsal v popůlnočních časech u baru v bordelu. Proč tomu tak je, netuším, jeden renomovaný kamarád spisovatel a dramatik mi vysvětloval, že ‚uzavřít se do bubliny veřejné samoty zvyšuje koncentraci‘. Ovšem taky je možné, že kecal.   

Lucie Amálie Sulovská: Doma u počítače, mrzačíce si záda z(k/h)roucena v křesle, s nohama na stole. Vlastně jeden jediný článek jsem napsala jinde, a to ve škole během informatiky. Všechny ostatní pokusy zkrachovaly ;P

Markéta Šichtařová: V 10:00 ráno.

Jaromír Šiša: Nejlépe a jedině se mi píše doma. Přenosný PC ani nevlastním.

Zuzana Hubeňáková: Kdekoliv, kde mi nikdo nestrká ručičky do podpaží a nekřičí do ucha: „Teď budu psát jááá! Napíšu mámaaaaa!!“

Petra Žallmannová: V tichosti.

Dana Šantrochová: V podstatě kdekoliv, když mám nějaký nápad.

František Matějka: Na svém místě na barové židli. A k tomu kafe a cigáro.

Čtete diskuse pod svými články?

Ladislav Větvička: Tuž jasne. Bez čtenařu a dyskuteru bych nepsal. Ale už to neni to, co byvalo, dyskuteři su vic a vic zakazovani. Kdovi, kdy kluci z Brusele zakažu aji mě.

Vladimír T. Gottwald: Diskusi pod svým blogem čtu. Když už někdo obětuje čas, aby reagoval na to, co vyplodím, asi si zaslouží, abych si to přečetl. A třeba ani coby zpětná vazba to nemusí být k zahození.

Lucie Amálie Sulovská: Čtu. Protože bloguji především proto, abych vyvolala diskuzi, seznámila se s novými pohledy a prezentovala svůj. Bez čtenářů a diskutérů by to nemělo smysl. Bylo by to stejné, jako psát do šuplíku, což mimochodem občas také není od věci. Ačkoliv mi byl kdysi dávno předávno smazán následkem mé huby nevymáchané diskusní účet na doživotí (to jako do konce života), považuji diskusi pod každým článkem za přínosnou i bez účasti své maličkosti, byť mívám občas nepříjemný pocit v žaludku, když se ji chystám otevřít ;o

Markéta Šichtařová: Ne. Nemám na to čas.

Jaromír Šiša: Diskuzi čtu a snažím se odpovídat, abych nebyl v podezření z autorství a zárověň měl zpětnou vazbu. S dalšími čtenáři diskutuju mimo diskuzi, protože nejsou zaregistrováni.

Zuzana Hubeňáková: Ano, jsem od přírody masochistka.

Petra Žallmannová: Málo. Strašně ráda bych tomu věnovala víc času, ale nestíhám. Většinou diskuzi přečtu, ale málokdy se aktivně účastním. Omlouvám se za to všem přispěvatelům, kteří jsou ke mně supermilí a svou podporou mi vlévají inkoust do žil. Moc děkuji!

Dana Šantrochová: Na tuto otázku odmítám odpovídat bez svého právního zástupce.

František Matějka: Samozřejmě ano. Diskuse čtu a sám do nich přispívám. Jediným důvodem je ale chuť pobavit se, nikoli obhajovat to, co jsem napsal v článku, nebo snad zjišťovat, co si o mnou sděleném myslí jiní. Užívám si luxusu skutečné svobody. Ber, nebo nech být.

Proč vlastně blogujete? Co to s vámi udělalo? 

Ladislav Větvička: Co je vam do teho?

Vladimír T. Gottwald: Je to efektivnější, než čmárat na pivní tácky a účtenky a spoléhat, že časem na tom spočine zrak někoho natolik střízlivého, aby to zaznamenal.

Lucie Amálie Sulovská: Nevzpomínám si už na stav mysli, v němž jsem si zakládala blog, avšak myslím, že jsem se chtěla prostě podělit o své názory. Upřímně mě ani lepší důvod nenapadá. Psala jsem už dlouho „do šuplíku“, občas jsem při čtení komentářů cítila, že bych k tomu měla co dodat. Nejvděčnější jsem za progres, který jsem zaznamenala co do formy. V mnoha ohledech jsem se taky poučila. Jako individualista a víceméně introvertní člověk považuji přátelství za něco mimořádného, čím se neplýtvá, avšak určitě jsem poznala spoustu zajímavých lidí.

Markéta Šichtařová: Píšu pro klienty naší společnosti. Některé z nich nejsou investičně zaměřené, tak proč je nevydat veřejně?

Jaromír Šiša: Bloguju, protože mě to baví a baví to mé čtenáře. Život mi to nijak nekomplikuje, naopak obohacuje, a poznal jsem dost zajímavých kolegů a čtenářů. Co snad je malinkatý "problém"- moravský nádech transponovat do spisovné češtiny.

Zuzana Hubeňáková: Blog je místo, kde se můžu vykecávat a nemusím čekat, až se s někým budu mít čas sejít a on se dostaví. Taky mi v průběhu vyprávění nikdo neskáče do řeči, netrajdá čůrat a způsobně počká, až se vyjádřím. Potkala jsem pár lidí virtuálně a dokonce několik i osobně. Mám radost i z nabídek, které mi díky blogu chodí (ani jedna k sňatku, což se mě vlastně lehce dotklo, když tak nad tím přemýšlím).

Petra Žallmannová: Psaní mě baví. A baví mě kočky. A baví mě všichni ti lidi, kteří to čtou a píšou mi o svých úžasných kočkách. Máme takovou bezva kočmunitu a těší nás mluvit o tom, jak nám ty bestie řídí život. Milovníci koček jsou často společností ostrakizováni. To je velká škoda, tak píšu pro všechny kočkomily, aby věděli, že je nás víc, takže se nemusíme bát vlka nic.

Dana Šantrochová: Před půl rokem jsem začala psát vlastní román. Blog píšu proto, abych se ve psaní zdokonalila, díky blogu mám přímý kontakt se čtenáři. Pár přátel jsem našla a blogování mi přineslo jen to dobré.

František Matějka: Máme tři syny a zcela sobecky, až jednou budu odcházet, chci mít odpověď na jejich otázku, co jsem dělal proti těm paternalistickým sračkám socialismu u nás a v Evropě. Za těch pět let jsem skrze blog našel mnoho nových přátel. Veliké díky za to.

Máte pro své psaní či focení vzor?

Ladislav Větvička: Ni.

Vladimír T. Gottwald: Určitě. Každého, kdo tvoří poctivě a naplno. Takže strašnou spoustu.

Lucie Amálie Sulovská: Ne. Ale když už, mám velice ráda Michelle Malkin nebo Rushe Limbaugha.

Markéta Šichtařová: Ne.

Jaromír Šiša: Nemám žádný vzor, inspiruje mě každý den a situace s tím spojené. 

Zuzana Hubeňáková: -

Petra Žallmannová: Jsou dva autoři, kteří mluví o kočkách způsobem, který mě chytá za srdce - Doris Lessing a Tom Cox.

Dana Šantrochová: Nevím, jestli se tomu dá říkat vzor, spíš rivalita mezi mnou a mým otcem.

František Matějka: Ne, nemám. Mít vzor znamená obrat se předem o hranice vlastních možností.

Vaši tři nejmilejší blogeři napříč časem?

Ladislav Větvička: Ivo Vašíček a Ruda Havlik z tych, keři už nepišou. Ostatni nejmenuju, bo za prve jich je moc, za druhe ani ulice se nepojmenovavaju po „žijicich“ autorach.

Vladimír T. Gottwald: František Montcorbier, Arthur Dent (blog „The Importance of Having a Towel“), Moše Levi (najmě jeho populární poselství „Právě jsem se vrátil ze Sinaje“) a osobně nejmilejší jsou mí soubložící kamarádi na iDNESu, ale těch je víc než tři.

Lucie Amálie Sulovská: Větvička, Gottwald, Hubeňáková. Bude jich ovšem mnohem víc.

Markéta Šichtařová: Ne.

Jaromír Šiša: Neumím jmenovitě odpovědět, kdo jsou moji oblíbení blogéři, snad proto, že nejsou jen tři. Naopak nemusím militantní kolegy, kteří hned všechno vědí a přenášejí moudra do blogu.

Zuzana Hubeňáková: -

Petra Žallmannová: Je to strašné, ale já vlastně blogy nestíhám číst. Tu se mi líbí tohle, támhle ono. Nedokážu jmenovat tři krále/královny, ale velice si vážím všech, v jejichž společnosti jsem se díky této anketě ocitla a moc jim touto cestou gratuluji!

Dana Šantrochová: Vladimír T.Gottwald, Ladislav Větvička, Karel Boháček.

František Matějka: Nemám. Vážím si každého, byť s ním nemusím souhlasit, a třeba i zásadně, kdo je schopen vylézt s vlastní kůží na tvrdý trh kritiky internetových diskusních „hospodských povalečů“.

Pop nebo rock? Jazz nebo klasika?

Ladislav Větvička: Rammstein. V&W aji Grieg.

Vladimír T. Gottwald: Když mám zrovna chuť poslouchat muziku, pak mj. rock, jazz nebo klasika.

Lucie Amálie Sulovská: Pop i rock, jazz i klasika.

Markéta Šichtařová: Hard rock.

Jaromír Šiša: Rozhodně rock a klasika.

Zuzana Hubeňáková: Poprock. Klasika.

Petra Žallmannová: Vzhledem ke své věkové kategorii - rock alternative 80. a 90. let.

Dana Šantrochová: Country, indie.

František Matějka: Rock. Jazz.

Hrabal nebo Viewegh? Rowlingová nebo Hemingway?

Ladislav Větvička:

Přiliš hlučna samota. Mochito.

Vladimír T. Gottwald: H & H.

Lucie Amálie Sulovská: Hrabal a Rowlingová.

Markéta Šichtařová: Neumím si vybrat. Odent. Nebo Hemingway.

Jaromír Šiša: Mám jiné oblíbené, tyto nečtu.

Zuzana Hubeňáková: H&H

Petra Žallmannová: Všichni výše jmenovaní. Při státnicích jsem na otázku, co byl největší literární počin v novodobé britské literatuře odvětila Harry Potter - pro někoho zprofanovaná postava, ale pro mě knižní série, která vrátila děti ke čtení, alespoň některé. Můj nejmilovanější však je, byl a bude Roald Dahl.

Dana Šantrochová: Viewegh, JRRT.

František Matějka: Jules Verne.

Zlatá kaplička nebo Dejvické divadlo? 

Ladislav Větvička: Kaj to je?

Vladimír T. Gottwald: Dejvické (ve Zlaté kapličce jsem nehrál). Z hlediště oboje.

Lucie Amálie Sulovská: Zlatá kaplička.

Markéta Šichtařová: Televizní zprávy.

Jaromír Šiša: Nebyl jsem ani v jednom.

Zuzana Hubeňáková: D&D

Petra Žallmannová: No dovolte... Husa na provázku přece!

Dana Šantrochová: Dejvické divadlo.

František Matějka: Kino. Kdekoli.

Kraus nebo Šíp?

Ladislav Větvička: Nemam televizu.

Vladimír T. Gottwald: Jako dramatik Kraus, jako textař Šíp, jako herec Kraus, jako enterteiner Šíp.

Lucie Amálie Sulovská: Kraus.

Markéta Šichtařová: Televizní zprávy.

Jaromír Šiša: -

Zuzana Hubeňáková: Šíp.

Petra Žallmannová: Ani jeden. Do televize mi kdysi načuraly kočky, trochu to zajiskřilo a pšouklo, a tak jsem pak dlouho žila bez ní. Zvykla jsem si na to, že nemusím vidět všechno.

Dana Šantrochová: Ani jeden.

František Matějka: Werich a Voskovec.

Víno, pivo nebo raději něco tvrdšího?

Ladislav Větvička: Rano hruškovicu, k syru kvalitni Ostravsky kahan a večer pivko.

Vladimír T. Gottwald: Cigáro, kafe, špeka. A pokud nutně z vyjmenované nabídky, pak coby dočasně abstinující alkoholik leda pivo, a to prosím nealkoholické (Birell nebo Clausthaler). A kdyby bylo nejhůř a všechno šlo do pr... (třeba ebola nebo kdyby se dostali k moci komunisti či něco podobně hnusného), tak v uvedeném pořadí, a na závěr koňak – řekněme dvě láhve na ex by snad mohly stačit.

Lucie Amálie Sulovská: Víno.

Markéta Šichtařová: Voda a víno.

Jaromír Šiša: Rozhodně pivo

Zuzana Hubeňáková: Jsem spíše vinná než nevinná.

Petra Žallmannová: Pivo a jabkovica, kterou pálí můj drahý - voní podzimem a vůbec nekouše v krku (to pití, ne Honza).

Dana Šantrochová: Potatila jsem se, Tullamore Dew.

František Matějka: Víno.

Pěšky nebo na kole?

Ladislav Větvička: Oboje.

Vladimír T. Gottwald: Už ne, děkuji. Hlavně, ať je tam parkoviště.

Lucie Amálie Sulovská: Na kole.

Markéta Šichtařová: Autem.

Jaromír Šiša: Na kole a na motorce.

Zuzana Hubeňáková: Pěšky.

Petra Žallmannová: Ideálně poklusem pěšky. Na kole ale taky. Někdy na lyžích - tenkých i tlustých, ale to by občas musel napadnout sníh.

Dana Šantrochová: Koloběžka první.

František Matějka: Autem nebo na motorce.

Do hor nebo k moři?

Ladislav Větvička: Oboje.

Vladimír T. Gottwald: Domů, do Podolí.

Lucie Amálie Sulovská: K moři.

Markéta Šichtařová: Do hor.

Jaromír Šiša: Do hor.

Zuzana Hubeňáková: K moři.

Petra Žallmannová: Do hor kdykoliv. K moři jen mimo sezónu, když tam hrozně fouká a dělají se hnědé vlny.

Dana Šantrochová: K moři.

František Matějka: Do hor na chalupu, cestou od moře.

Na Vysočinu nebo do Egypta?

Ladislav Větvička: Na Vysočinu chodim do masařa, z Egypta mam faraonky.

Vladimír T. Gottwald: Nu, když jinak nedáte, Adame, tak jestli je to hrazené, pro změnu třeba i do Egypta.

Lucie Amálie Sulovská: Do Texasu ;o

Markéta Šichtařová: Do Lake Disctrict.

Jaromír Šiša: Rozhodně Vysočina, mám ji za humny.

Zuzana Hubeňáková: Do Egypta, ovšem do správného hotelu se správnými lidmi, abych tam z toho nebyla otrávená. Letos to vidím spíš na Vysočinu, ale vůbec to nevadí, je tam překrásně, obzvláště v Jankově u Pelhřimova, kam jsem jezdila k babičce a strávila tam nejkrásnější léta. I zimy, ale těch bylo méně, přece jen je tam zima krutá.

Petra Žallmannová: Do Beskyd.

Dana Šantrochová: S lidmi, kteří mě mají rádi třeba do Brusele.

František Matějka: Na Šumavu nebo do Švýcarska.