Co přáli blogeři blogerům-novomanželům

Anna Lešková a Radek Bednařík se poznali díky blogování na iDNES.cz, proto jim ke sňatku popřáli i někteří kolegové blogeři, kteří se s nimi poznali rovněž díky blogování. A co a jak jim přáli?

* 

*

Tomáš Flaška poslal fejeton o očích:

O očích to je
Já jsem takový bloger šťoural. Rád si rýpnu, tu něco rozpitvám, tamhle pošťouchnu. Nejsem poetická duše, tak mi blogy kolegů básníků nic moc neříkaly. Totéž platí v mém případě i o umění. Za to mě neměla ráda už má třídní na střední škole. Když jsem jednou napsal slohovou práci na téma umění, tak ze mě dostala málem infarkt. Proto mi nic ani neříkaly fotoblogy. Celý text si můžete přečíst níže.

*

I Rudolf Havlík popřál textem ušitým přímo pro tuto událost:

Jedna tečka
Mám pár dobrých a nějaké špatné kamarády. Vídám je zřídkakdy, protože letové řády jsou nabité a průšvihy na druhé straně zeměkoule mi neumožňují dojít s mým spolužákem na oběd už tři roky. Narodilo se mu druhé dítě. Ještě jsem ho neviděl. A když už jsem doma, bloudím prstem u jeho telefonního čísla a nakonec ho nikdy nevytočím. Nevím přesně proč, ale asi nechci znovu odvolávat další dohodnutý oběd. Celý text najdete také níže.

*

Petr Zip Hájek poslal fotky. Tahle se jmenuje Najdi směr, ostatní jsou na konci tohoto článku. 

Najdi směr

 *

*

Ilustrátorka VCH (blogů Adama M. Farského) jako dárek namalovala komiks (celý komiks viz níže).

 *

*

Andrea Platznerová popřála básní (ta se vešla celá rovnou sem):

Mám tě ráda, Radku
A já v tobě mám kamarádku
a lásku, Aničko, a vůbec vše
A ač si nepotrpím na klišé
řeknu ti dneska přede všemi Ano...

Já s tebou také toužím stárnout

A vím, že se ta touha nezmění 

Někdy nám život dává znamení 

a mně řekl "Hledej muže jménem Radek"

A mně řek´ 

Vezmi si tu z kamarádek 

co umí fotit a přitom umí péct 

A zazněl zvon a na Anku a Radka spadla klec...

*

A tady je to všechno komplet.

O očích to je
Tomáš Flaška

Já jsem takový bloger šťoural. Rád si rýpnu, tu něco rozpitvám, tamhle pošťouchnu. Nejsem poetická duše, tak mi blogy kolegů básníků nic moc neříkaly. Totéž platí v mém případě i o umění. Za to mě neměla ráda už má třídní na střední škole. Když jsem jednou napsal slohovou práci na téma umění, tak ze mě dostala málem infarkt. Proto mi nic ani neříkaly fotoblogy.

Je fakt, že občas jsem na ně zabloudil, zhodnotil, že ta obloha fakt vytváří barevný efekt, a zase jsem odešel. Pak jsem se poprvé rozhodl zajít na sraz blogerů. Fotografů tam bylo víc, ale jeden, vlastně jedna, mi nějak padla do očí. Anička promine, ale já jsem velký fanda do techniky. Tak v první řadě to bylo právě to fotografické dělo, co držela v ruce. Pochopil jsem, že takový přístroj nemůže mít v ruce amatér.

A pak to byl ten styl práce. Já si také často zafotím. A už jsem se i něco naučil. Ale profík samozřejmě nejsem. Ta dívčina fotila na srazu ze všech pozic, úhlů, odrazem od zrcadla, tu obličej, tu zákoutí. Prostě symfonie jedna báseň. Ta dívčina mě zaujala. A Anička opět promine, bylo to to její fotografování. A kdyby to bylo jinak, ani bych to nemohl s ohledem na Radka napsat. Pochopil jsem, že ví co dělá.

Uběhla nějaká doba, blogerský život se zase vrátil do normálu. Ale práce Aničky mě přinutila se podívat na její fotoblogy. A tady jsem pochopil, že v nich skutečně něco vězí. I fotky, nepíšu úmyslně obyčejné, protože na blogu Aničky jsou neobyčejné, bez textu, dokážou říci hodně. Anička mi otevřela oči.

A pak to přišlo. Jsem člověk od mládí zcestovalý. Nejezdím na dovolenou na jedno místo, rád objevuji stále něco nového. A viděl jsem tak i mnoho míst. Mnoho jsem toho i nafotil. Mám několik míst, kam jsem ochoten se i vracet. A jedno z nich je Berlín. To město má svou atmosféru, svůj duch. Byl jsem tam několikrát, ale to, co jsem z Berlína viděl na fotoblogu Aničky, mě dostalo úplně jinam.

O očích to je. Berlín očima Aničky, tedy vlastně objektivem toho jejího děla, mě zase nadchl. Takto ho vidět, to neumím. Zase mě dostala.

A teď dostala Radka. Pokud naučí i Radka dívat se na svět tak, jak se na něj dívá Anička skrz svůj fotoaparát, tak si Radku jen gratuluj. Očima to začíná. Anička určitě i tak mile nahlíží na vše kolem sebe, nejen na fotky. Fotky jen napovídají. A tady napovídají moc mile a hezky.

Přeji vám oběma hodně štěstí!                                                                               Tomáš Flaška

*

Jedna tečka
Rudolf Havlík

Mám pár dobrých a nějaké špatné kamarády. Vídám je zřídkakdy, protože letové řády jsou nabité a průšvihy na druhé straně zeměkoule mi neumožňují dojít s mým spolužákem na oběd už tři roky. Narodilo se mu druhé dítě. Ještě jsem ho neviděl. A když už jsem doma, bloudím prstem u jeho telefonního čísla a nakonec ho nikdy nevytočím. Nevím přesně proč, ale asi nechci znovu odvolávat další dohodnutý oběd.

Poslední dva měsíce jsou jako z nějakýho debilního filmu od Lynche. Takové to období, kdy získáváte pocit, že tolik průserů nahromadit na sebe může snad jenom totální idiot a vy. Nic se nedaří, co se udělalo se udělalo blbě a všechno to dohromady spustilo lavinu absurdně rychlých důsledků. Sedíte na té lavině a čumíte před sebe a čekáte, kdy to konečně narvete do zdi a budete mít pokoj. Věci přestaly dávat smysl. Pim a všechno je najednou obráceně.

Poslední rok jsem v strávil ve společnosti lidí, které neznám. Jsem s nimi spojený jen pupeční šňůrou byznysu a emailových konverzací. Lidi, kteří o mě vědí mnohem víc, než těch pár přátel, kteří mi zbyli. Číňané, Vietnamci, Indové, Pákistánec a spousta dalších. Rok utekl jako voda, začaly mě bolet nové klouby a další stará zranění. Chvílema jsem dokonce získal pocit, že se přestávám v letadle bát a to už musí být zatraceně dobrý důvod, aby se tohle dělo.

Postrádám pochopení pro svět do kterého jsem se vrátil. Tady u nás fungují věci trochu jinak než venku. Sleduji dění kolem sebe a naštěstí nemám čas se divit tomu všemu, co už každý mnohokrát pojmenoval. Náš národ je prapodivná směska, která lisuje individuality do chodníku a kde po pár dnech získáte nutkavou potřebu surfovat na webových stránkách leteckých společností. Nevím přesně proč to tak je a také chápu, že těch normálních jedinců je tady taky dost. A dost pravděpodobně to vnímají podobně. Nemluvíme o tom, protože vyjadřovat se veřejně o těchto věcech budí jenom útoky a prakticky nikoho to nepřivede k zamyšlení. Jsem konečně doma a zcela upřímně se už hrozně moc těším pryč.

Aničku a Radka vlastně neznám. Nemám s nimi společného nic víc než tlačítko „libí se mi“ na sociální síti a občasné konverzace po skype. Oni nikdy nezapomněli přijít na křest mých knížek a já jsem nikdy neměl dost prostoru se jim na oplátku věnovat. Pár minut, pár vět. Stejně jako v mém životě. Profrčel jsem okolo jako veverka v bubnu a ani nezamával. Dost často jsem na to myslel, protože jsou lidé, kterým to uděláte bez mrknutí oka a pak jsou lidé, u kterých vás to mrzí. A tohle mě mrzí. Nejde o nic velkého, vím že oni dva se o sebe postarají a nepotřebují k životu minuty strávené se mnou tlacháním o tom, jak je to v Číně na píču. Ale pokaždé když se s nimi potkám a mám možnost je vidět ve společnosti, mám z nich příjemný pocit. Vlastně jim závidím. Uklidňují mě. Ten zvláštní pocit mám rád. Je to jedna z věcí, které si pamatuju.

Ať už bylo tohle seznámení sebevíc sentimentální, nějakým iracionálním způsobem funguje a to, o čem drkotáme články, že internet je na seznamování na nic, zdá se narazilo na svoje výjímečné pravidlo. Nevím proč, nevím jak to dokázali, ale vypadá to nadějně. Jasně že za dva tři roky může proletět vzduchem žehlička a všechno bude jinak. Ale osobně si myslím, že Anča je na vrhání železem příliš empatická a Radek žehličku do ruky prostě nevezme.

Svět je plný podivných událostí a poslední dobou mám pocit, že mi někdo vypnul přípojky, dávají životu smysl. Než ten čas pomine, musím si občas trochu těch příjemných věcí ukrást. Nenápadně je vycucnout u někoho jinýho. Nasát atmosféru, abych nemusel každej večer rubat makovicí do zdi. Všechno se nějak přežije. Vím to a nijak si nestěžuju. Jen občas si ucucnu atmosféry, která mi nepatří. Jako cizopasník na životech jiných. A v tomhle chaoticky rozjetém rychlíku událostí, které se mnou hážou zleva doprava je pro mě vztah těch dvou kouskem světa, který doopravdy funguje. Tak jak má. Podle našich snů a představ. A já pevně doufám, že jim to vydrží a že tenhle malej ostrov rozumu tady bude. Potřebuju ho. Trochu sobecky. Abych se měl občas kde zachytit a abych si ukradl trochu těch pozitivních emocí, které z těch dvou mám.

Mám pár dobrých a pár špatných kamarádů. Stejně jako každý z nás. A Anička a Radek jsou pro mě ti dobří, u kterých mi stačí, když zablikají do noci někde uprostřed pacifiku jako dvě zelené tečky na skype a vím, že to s náma ještě není úplně ztracené. Vlastně, teď už jenom jedna tečka. Větší.

*

Fotky
Petr Zip Hájek

*  

*

Svatební komiks
VCH 

Přečtěte si také tento článek.